ČAJOVÝ OBŘAD
Čaj je název pro produkty z mladých lístků, poupat nebo mladých výhonků čajovníků (Thea sinensis aj.). Obsahuje kofein a třísloviny.
Čajovník je rostlina z čeledi čajovníkovitých, roste asi v padesáti druzích v tropech a subtropech. Je to vždyzelený keř nebo strom, plod je tobolka. Pěstovaný čajovník čínský má tuhé listy a jednotlivé bílé pětičetné květy. Sušené a většinou fermentované listy obsahují kofein, theobromin a další alkaloidy, třísloviny (tanin) a silice.
Podle některých odborníků pochází čaj ze severovýchodní Indie z oblasti Assamu, jiní tvrdí, že jeho domovem jsou horské oblasti jihovýchodní Asie. Avšak vlastí čajového obřadu je nepochybně Čína. V Číně se tento zvyk nejvíce rozvinul a odtud pak postupně pronikl na západ do Tibetu, na Střední Východ, do Arábie a severní Afriky, na východ do Koreje a Japonska, i na sever – přes Mongolsko na Sibiř.
V obdobi dynastie Ťang (618 – 907) se stalo pití čaje v Číně natolik oblíbeným a rozšířeným, že se tímto tématem začaly zabývat i tehdejší odborné spisy. V té době byl čaj považován spíše za lék než za běžný či dokonce lidový nápoj. Zároveň s příchodem buddhismu z Indie do Číny se stává pití čaje součástí života buddhistických mnichů, kteří jej používali jako prostředku stimulace mysli a povzbuzení při meditačních cvičeních.
Nedá se sice přesně zjistit, kdy pronikl zvyk pití Čaje do Japonska, ale s největší pravděpodobností k tomu došlo v období Nara prostřednictvím buddhistických kněží, přicházejících z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváželi z Číny čaj i japonští vyslanci, přinášející jej jako vzácný dar pro své pány. Podle tradice se prý první gjóča (čajová náboženská oběť) konala na císařském dvoře při příležitosti přednášky o Hannja-sútře čtvrtého měsíce éry Tempjó (r. 729). Vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se rozcházejí v popisu tohoto obřadu, neznáme podrobnosti pokud jde o přípravu nápoje, jisté však je, že se obřadu zúčastnil císař Šomu.
V té době byl však čaj ještě používán pouze jako lék anebo jako součást náboženského rituálu, a to především proto, že v období Tempjó pravděpodobně dosud neexistovaly v Japonsku čajové plantáže a čaj byl nadále dovážen v různé formě výlučně z Číny.
První čajovou plantáž v Japonsku založil mnich Dengjó Saičo (767 - 822) na úpatí hory Hieizan, kde zároveň vystavěl i proslulý klášter Enrjaku–dži. Císař Saga byl unesen vůní a chutí čaje a nařídil, aby byly čajové plantáže zakládány po celé zemi a uvedl na svůj dvůr čajový rituál (hiki–ča).
Přestože se tyto plantáže podílely na pokrytí narůstající spotřeby čaje, převážná část byla i nadále dovážena z Číny. Proto znamenalo přerušení politických vztahů s Čínou roku 838 také jistý úpadek čajového obřadu v Japonsku. Japonci neměli s pěstováním čaje dostatečné zkušenosti, aby mohli být v této oblasti soběstační.
Zvyk pití čaje se šířil především mezi mnichy a šlechtou, zpočátku tedy byl čajový obřad spíše aristokratickou záležitostí.
Roku 1191 přivezl z Číny semena čajovníku zenový kněz Eisai (1141 – 1215), zakladatel buddhistické sekty Rinzai a kláštera Kennin–dži. Eisai napsal dvousvazkové dílo Kissa–jódžo–ki (Poznámky o léčivých vlastnostech čaje). Pití čaje interpretuje jako tajnou techniku k prodloužení života.
Čajový obřad se od počátku vyvíjel v souladu se zenovou filosofií. Tradici obětování čaje v chrámu zavedl pravděpodobně kněz Eison, který rozdával shromážděným čajový prášek jako medikament dlouhověkosti. Toto obětování čaje bylo ritualizováno mistrem Dógenem (1200 – 1253), zakladatelem zenové sekty Sótó.
Počátkem 14. století došlo sice k rozmachu pití čaje, ale zároveň i k úpadku čajového ceremoniálu, jež se stal módní záležitostí a postupně se zvrhával ve večírky s hazardními hrami a nevázanými radovánkami. Roku 1336 byly tyto večírky zapovězeny úředním výnosem. Zatímco se ve vznešených kruzích rituál pití čaje dále vybrušoval, prosté vrstvy si vytvořily jednodušší verzi; začali se objevovat čajovny a pouliční prodavači čaje. Existovaly také čajové večírky Karajo (Čínský styl), kde byl také ochutnáván čaj a vzácné čajové náčiní z Číny bylo vystavováno na odiv. Formy a kroky čajového obřadu, který známe dnes se zrodily z této éry: propracováváním a zjednodušováním z nich vykrystalizovala současná podoba čajového obřadu.
Koncem období Muromači se díky válkám Nanboku a Ónin (1467 – 1477) staly životy válečníků a aristokratů nejistými a extravagantní čajové večírky se vytratily.
Významnou roli při utváření čajového obřadu v období Kamakura sehrál Ogasawara Sadamune, který dále rozpracoval zásady mistra Dógena: jednak příležitost uvítání hostů, jednak pravidla ohledně obsluhování šlechty. V té době bývalo zvykem povolat ke dvoru umělce či mnichy, kteří byli pověřeni péčí a dohledem nad dodržováním čajového obřadu. Takto se např. umělec Noami (1397 – 1471) podílel na vypracování formálních principů čajového obřadu, v němž byl kladen důraz jak na výběr použitého náčiní, tak na chronologii ceremonie a přesné rozmístění dekorativních prvků v čajovně. Zásady dekorativního uspořádání přijímacího pokoje a podávání čaje byly v období Jošimasa propracovány do definitivní podoby, a to včetně kodexu rozměrů pro zharmonizování velikosti jednotlivých předmětů a náčiní. Navíc byla fyzická gesta používaná při přípravě čaje obohacena i o předepsané taneční kroky divadla Nó.
Nespornou zásluhu na uvedení Jošimasy do čajového obřadu měl mnich Murata Šukó (1423 – 1502). Prohluboval své znalosti čajového obřadu a formuloval i jeho koncepci, s níž obeznamoval veřejnost. Traduje se, že Šukó dosáhl osvícení, když se mu během askeze dostalo zjevení, že zákon Buddhy lze objevit v gestech nalévání horké vody do čajové misky. Nebyl osvícen pitím čaje, ale tím, že pronikl do filosofie aktu pití čaje. Jeho čaj byl kromě buddhismu ochucen i konfucianismem. Kladl větší důraz na srdce člověka provádějícího a učícího se čajový obřad, než na formální stránku čajového rituálu. "Vystříhej se namyšlenosti, buď učitelem svého srdce, nedopusť, aby ono bylo tvým učitelem". Tvrdil, že do čajovny může vstoupit každý, že každá diskriminace v ní mizí, čajovna je prodchnuta duchem jemnosti a vzájemné úcty.
Vzhledem k tomu, že se čajový obřad ujal mezi obyčejnými lidmi, panstvo se jej začalo zříkat a mnohdy jím
dokonce opovrhovalo jako plebejskou zábavou. Koncem období Muromači se významně
zapsal do historie čajového obřadu Takeno Džóo (1502 – 1555). Namísto drahocených
předmětů vybral pro účely čajového obřadu misky, krabičky na čaj a džbány na vodu z nádobí denní
potřeby. Takto změnil čajový obřad v jeho pojetí zásadně svůj charakter, neboť největší důraz byl
kladen na duševní stav, rozpoložení účastníka, a nikoli na použité náčiní nebo formální uspořádání věcí
v prostoru.
Jeho osobní představy jsou zřejmé z dvanácti ponaučení, která vštěpoval svým žákům:
- - buďte prodchnuti laskavostí během celého obřadu
- - buďte zdvořilí a klidní
- - nekritizujte ostatní
- - odložte svoji pýchu
- - nepožadujte náčiní, náležející druhým
- - nesoustřeďte svoji pozornost na čajové náčiní
- - hostíte-li význačnou osobnost, můžete předložit vhodné čajové pečivo
- - skuteční ctitelé čajového obřadu dokáží přivřít oči nad použitým náčiním, opotřebovaným jinými
- - čajový mistr neusiluje stát se znalcem čajového obřadu
- - zasvěcenci by měli být skromní, měli by chápat buddhistické učení a mít cit pro poezii
- - čajový obřad se zdá být prodchnut osamělostí. Pokud se snažíte usilovně nalézt záblesk krásy, nenajdete ani špetku osamělosti. Pokud však postupujete neohrabaně, krása jen hromádkou smetí
- - neměli byste provádět ceremonii, jež není v souladu se srdcem vašeho hosta
Sen no Rikjú (1522 – 1591) byl zasvěcován do tajů čajového obřadu od raného věku. Od devatenácti let studoval u Takeno Džóoa, jenž jej nadchl pro krásu wabi (duch prostoty). Zároveň studoval Zen v klášterech Nanšu–dži a Daitoku–dži. Začlenil do čajového obřadu předměty japonské výroby, odrážející duch wabi.
V roce 1578 se mu vzhledem k jeho proslulosti dostalo pozvání od šóguna Oda Nobunagy ke dvoru. Stal se jeho poradcem v záležitostech čajového obřadu. Po Nobunagově smrti se stal poradcem Tojotomi Hidejošiho, Nobunagova nástupce. V roce 1585 se pod Rikjúovým vedením konal vůbec první čajový obřad v císařském paláci.
Postupně se mezi Hidejošim a Rikjúem začaly prohlubovat neshody. Zatímco Rikjú stavěl čajový obřad na prociťování wabi, Hidejoši se od tohoto principu distancoval. Rikjú nakonec upadl v nemilost a byl odsouzen k smrti za údajnou velezradu. Vrcholem Hidejošiho velkorysosti bylo, že dovolil Rikjúovi spáchat seppuku a vyhnout se tak potupné smrti. Rikjú zemřel vlastní rukou 28. února 1591.
Rikjúovým nástupcem se stal jeho syn Šóan a po něm zase jeho syn Sen Sótan, který položil základy pro vznik čajové školy Urasenke, přetrvávající až do dnešní doby.
