MUKDENSKÝ INCIDENT

Katana

 

Japonsko na počátku třicátých let hledalo důvod k proniknutí do Číny a k ovládnutí jejího přírodního bohatství, kterého mělo žalostně málo. Zesílily hlasy volající po "aktivních krocích" v zahraniční politice. Pozornost se soustřeďovala na severovýchodní Čínu, kde se pro Japonsko zkomplikovala situace přechodem Čang Süe–lianga na stranu kuomintangské vlády.

Bylo rozhodnuto odtrhnout od Číny bohaté Mandžusko s přírodními zdroji a udělat z něj pod rouškou samostatného státu protektorát. Japonsko mělo na jeho území tzv. Čínskou posádkovou armádu o 5 000 mužích, jejíž oficiální poslání spočívalo v ochraně japonských usedlíků a majetku v Číně a v ochraně Jihomandžuské dráhy, která byla v jeho správě od rusko–japonské války. Ovšem její skutečnou úlohou bylo udržení destabilizace, především podporu samozvaných vládců jednotlivých provincií. V bezprostřední blízkosti byly soustředěny další vojenské síly v Koreji a na Liaotungském poloostrově.

4. července 1928 byl japonskou Kuantungskou armádou vyhozen do vzduchu vlak vezoucí bývalého spojence Japonců, maršála Čang–Cuo–linga. Vše bylo zaranžováno tak, aby atentát padl na hlavu čínských partyzánů, avšak tato záminka byla prohlédnuta a proti Japonsku se zvedla vlna celosvětové kritiky. Kritika Kuantungské armády přišla i z Tokia.

Po Čang–Cuo–lingovi nastoupil jeho syn Čang–Süe–liang, který také nehodlal Japoncům ustoupit. Odmítl rozšíření operačního prostoru Kuantungské armády za účelem ochrany Japonců, napadených místními bandity a odmítl japonské poradce ve svých ozbrojených silách. Nezbylo tedy, než vymyslet novou lest, jak ovládnout Mandžusko. V Japonsku se rozeběhla tisková kampaň, rozšiřující stále častěji zprávy o nepřístojnostech v Mandžusku, páchaných na japonských usedlících a jejich majetku. V té době také Čínská armáda odstranila japonského špióna kapitána Nakamuru a tím se dostala japonská armáda do pohybu.

Po řadě japonských provokací v létě 1931 došlo v noci z 18. na 19. září k výbuchu na trati Jihomandžuské dráhy severně od Mukdenu (Šen–jang), po němž japonské oddíly zahájily útok proti čínským vojskům. Vedení armády podalo japonskému konzulovi v Číně vysvětlení, že se Japonci bránili napadení Čínské armády. Ráno se rozeběhly vojenské operace po mandžuských městech.

Dne 21. září vstoupila na čínské území japonská vojska z Koreje a přes protest čínské vlády u Společnosti národů japonská armáda rychle postupovala a zabírala další a další oblasti, což tokijská vláda oficiálně zdůvodnila ochranou japonských usedlíků. Zatímco Velká Británie a Spojené státy nepodnikly žádné energické kroky proti agresi a svěřily celou záležitost zvláštní komisi Společnosti národů pod vedením lorda Lyttona, připravovalo Japonsko odtržení severovýchodní Číny a založení loutkového státu.

Japonská vláda nebyla schopna zastavit svévolné akce armády a tak 5. února 1932 bylo Mandžusko dobyto. Japonci získali 37% zásob čínské rudy, továrny, vyrábějící 40% čínského železa a elektrárny, produkující 25% čínské elektrické energie.

1. března 1932 byl vyhlášen samostatný stát Mandžukuo a do jeho čela byl postaven potomek bývalé vládnoucí čínské dynastie Mandžuů, Pchu–I. 15. září 1932 byl podepsán japonsko–mandžuský protokol, jímž Japonsko uznalo Mandžukuo, a to naopak potvrdilo platnost japonských práv na svém území a vyslovilo souhlas s rozmístěním japonských vojsk. Tím byla legalizována japonská agrese. Mandžusko se vrátilo do rukou právoplatných vládců, ovšem pod pevným dohledem Japonska.

Ve Společnosti národů byla záležitost japonské agrese předložena teprve na jaře 1933 valnému shromáždění, které všemi hlasy proti jedinému (japonskému) rozhodlo Mandžukuo neuznat. Japonsko odpovědělo demonstrativním odchodem ze Společnosti národů.

V japonském hospodářství se tato agrese projevila vojenskou inflační konjunkturou. Pomocí zbrojení a exploataci severovýchodní Číny, kde byla zahájena výstavba železnic a strategicky významných podniků, byly překonávány následky krize. Současně nastala v těchto letech také podstatná změna ve skladbě japonského průmyslu, protože s militarizací hospodářství vzrostl podstatně podíl těžkého průmyslu na celkovém objemu průmyslové výroby. Japonsko se snažilo využít Mandžukua také k řešení vleklé krize v zemědělství. Byl zahájen program přesídlování rolníků i celých vesnic, ponejvíce z horských oblastí, které krizi nejvíc utrpěly, do Mandžukua, kde se japonské rolnické osady měly stát opěrnými body rozsáhlé kolonizace.



PageRank ukazatel

Ue – nahoru
nahoru