MYTOLOGIE

Katana

 

Jedna z mnoha podob kami

Na počátku si poklidně plynul v tmách povlak bahna. I oddělilo se křehké od těžkého a vytvořilo se Nahoře a Dole. V Horní vrstvě pobývají rody božských duchů - kami, osiřelých a bez potomstva. Nečiní zhola nic, protože jejich činům by se ještě nedostalo podpory.

Ve Spodní vrstvě je všechno tekuté. Nikde se nedá spočinout. Až jednou napadne dva kami z onoho věku zamísit špičkou kopí v oceánu bahna. Jsou to bratr a sestra. Jsou to stvořitelé Japonska: Izanagi (Ten, jež zve) a Izanami (Ta, jež zve). Promísené moře zhoustlo a žmolek, odpadlý od jejich kopí vytvořil první ostrůvek ve Vnitřním moři. Bratr se sestrou na něj usedli, pohlédli na sebe a Izanami svého bratra svedla. Ve "vznešeném svazku spojili své vznešené části" a počali třemi nenarozenými, neboť se nesluší, aby žena takto nadbíhala. Započali spořádaně znovu a byl s nimi konipas, který jim ocáskem jemně značil rytmus, a nato sestra-manželka porodila osm japonských ostrovů.

Svatyně kami

Když bohyně zplodila četné božské potomstvo, přivedla na svět kami ohně, který ji při porodu popálil, až z toho měla smrt. Její manžel-bratr ji v pláči odešel hledat do příbytku stínů. Izanami mu slíbí, že ho bude následovat, ale Izanagi se nesmí otočit. Není však trpělivý a podívá se na ni: je to nečistá mršina, jejíž každý úd hostí zlého ducha. Izanami zuří, že byla zastižena v takovém stavu, a vyšle po stopách svého bratra-manžela všechny harpyje, co jich podsvětní říše čítá. On jim uniká, hází jim broskve, a tím je rozpráší - proto broskve nosí štěstí - a nakonec vysílen svalí balvan před vchod do Pekel. Za balvanem k němu zazní hlas jeho sestry:
"Můj krásný starší bratře, každého dne zardousím tisíc těch, co se z tebe zrodí."
"Je-li tomu tak, sestro, každého dne jich zplodím tisíc pět set."

Kami sídlí všude: zenová zahrada

Poté neztrácel čas a šel se očistit od pekelných splašků do potoka. Každá část oblečení, kterou svlékl, se stala kami a jeho očišťování zplodilo další. Z jeho nosu vyšel Susano-ó, z pravého oka bohyně Měsíce, z levého pak Amaterasu-ó-mi-kami, bohyně světla, zakladatelka císařského rodu a nejuctívanější postava obrovského pantheonu šintó.

Tehdy poprvé vysvitlo slunce nad Japonskem, kde velké životní zákony (rodíme se, umíráme, přesto však narůstáme) byly seznány.

Kamenná lucerna

Nebeští kami pověřili vznětlivého Susano-ó vládou nad Zemí, na níž se k všeobecnému údivu choval spíše jako větroplach, bandita, loupežník. Zničil hráze kami pěstitelů rýže, nechal své koně popásat na rýžovištích, poplenil pole a dokonce způsobil záplavu, při níž bylo zahubeno všechno, co nebylo navěky připoutáno. Nestačilo mu, že je mu souzen pobyt v Dolní části, poskvrnil svými výměšky palác sestřin, pohodil v něm mršinu zardoušeného hříběte, zanesl zmatek a všemožně se zošklivil. Snahou všech těch výstřelků, jimiž by se daly popsat stránky, bylo snad upozornit na vlastní pozemské království, jehož si Nebesa nevšímají. Bylo tedy třeba způsobit rozvrat, bylo nutné rouhání. Četné chrámy, v nichž je stále uctíván, svědčí o tom, že je mu odpuštěno. Spíše než projev ducha bezvýhradně škodlivého je výrazem základních zemitých pudů, hřímajícím obhájcem dosud nedotčené přírody, kde jsou "samy skály, stromy a tráva nepatřičné", světa-dítěte, který potřebuje všechny nebeské síly k nalezení rovnováhy a tvaru. Jenže zachází daleko a Amaterasu, uražena jeho provokacemi, se uchýlí do jeskyně, Stvoření ponoří do tmy a nebeské kami v údiv.

Pagoda

Dojde ke srocení před jeskyní. Nekonečné rozvahy, jak se zachovat, aby bohyně vyšla. Vyprávění o těch poradách je bezděčně komické, je v něm patrný - předjatý - strach Japonců před nepředvídaným a nutným rozhodnutím. Kami jsou kmány dosud mladého světa. Jsou-li stále pohotově v opojení představovat ten hvězdné nebe, onen horu, další hrom, pak jasně cítíme, že nespekulují a že jim strategie nesedí. Obracejí se tedy ke kami pomyšlení, aby se ujalo vytvoření plánu: navrhne takový, který se přes všechny schopnosti, jež jsou mu přičítány, jeví jako nelibě zmatený. Dojít ke smíru všech, šetřit podezřením, přemoci váhavost. Nakonec nebeští kami stvořili na radu odborníka zrcadlo, začali věštit z jeleních kostí, zdobili stromy výkupnými dary. Způsobili, že všichni ptáci zpívali naráz, aby znectěná zvěděla, že vyšlo druhé Slunce, a aby podnítili její žárlivost. Všechny lsti však neuspěly a jeskyně zůstala sveřepě uzavřena.

V posledním dějství provádí bohyně smíchu posvátný tanec před shromážděnými kami. Brzy je unesena rytmem a třese se jako bakchantka, všemožně se předvádí a obrovský výbuch smíchu diváků vyláká zvědavou Amaterasu z úkrytu. Její bratr byl poslán kát se zpět na Zemi a Stvoření pokračuje ve znovunastoleném světle.

Svatyně kami

Všude rašení. Ve světě kami se všechno rodí ze všeho, nic není nízké. Vše, co patří božstvu, dech, krev, slina, výkaly může zplodit další, jež poznenáhlu založí hmotný svět a očistí jej od jeho výmětků. Jsou jich myriády, ať nebeských tak pozemských. Proslulé či skromné. Mocné či podřadné, jejichž jméno nese sopka či keř... Některé pevně zakotvené v mytologii, jiné, jež poskytly drobnou službu, se rozplynou jako dým. To stačí k oživení užitečných nebo jedlých věcí (kami kartáče, měchuřiny, škeble či rýže), posvěcení každé přírodní síly, prolnutí každou pídí, každým pařezem, každou bystřinou japonské půdy a božského patrona dá všemu podnikání, všemu budoucímu lidskému pokolení a odvrátí škodlivé síly, které se řinou z dosud vroucí hmoty, "bzučící jako mouchy v měsíci máji".

Aby bohyně Amaterasu zjednala pořádek, vyslala svého vnuka Ninigiho, vyzbrojeného mečem, klenotem a kouzelným zrcadlem, aby věci pozemské vzal do svých rukou. Když mladý princ dospěl na ostrov Kjúšú, setkal se s horským duchem, který mu nabídl svoji pomoc a ruku své nejstarší dcery: odpudivý zimní duch to byl, ale mohl dojednat nesmrtelnost. Princ nedbal příležitosti, vyvolil si nejmladší dceru pro její krásu a tím získal právo zemřít. Tak se Nebe spojilo se Zemí a proto také japonští vladaři přes svůj slavný původ umírají jako všichni jejich poddaní.

Podle knihy: "Bouvier, Nicolas: Japonská kronika, Tichá Byzanc, 1996"


Ue – nahoru
nahoru