OSVÍCENÍ V ŠÁLKU ČAJE

Katana

 

Článek vychází z textu knihy "Příběh čaje" z pera Soni, Zdeňka a Michala Thomových. http://caj.thoma.cz
Příběh čaje

O japonské kultuře se často říká, že nikdy nic sama nevytvořila, ale vždy jen přijímala cizí vlivy. Ať už s tímto názorem souhlasíme, nebo ne, převzaté zvyky a kulturní hodnoty Japonci vždy dokázali přivést na samou hranici dokonalosti. Vytvořili tak svébytnou kulturu, která dnes svým bývalým vzorům slouží za zdroj inspirace. To platí i o čaji, který se do Japonska dostal spolu s buddhismem zhruba v 6. století.

Historie tohoto nápoje je v Japonsku svázána s mnoha originálními osobnostmi - vzdělanci, umělci, samuraji, císaři i vojenskými vládci. Je to historie prodchnutá jemným citem pro krásu a řád, ale i politickými intrikami a potoky krve.

ZA VŠECHNO MŮŽE DHARMA NEBOLI DARUMA
Stejně jako v Číně se i v Japonsku vypráví legenda o zakladateli zenového buddhismu Bódhidharmovi, jeho dlouhých meditacích, o tom, jak si ve vzteku nad tím, že usnul, utrhl oční víčka, ze kterých vyrašily první keře čajovníku. Pověst je zde ještě populárnější než v Číně. Přestože tradice popisuje světce jako divého zarostlého chlapíka se široce rozevřenýma pronikavýma očima, v Japonsku bývá často zobrazován v podobě kulovité, trochu legrační figurky - Darumy, protože mu prý po devíti letech úporných meditací úplně zakrněly ruce a nohy.

Bódhidharmovi Japonci za čaj skutečně vděčí, ačkoliv jinak, než říká legenda. Na studijních cestách do Číny se japonští vzdělanci setkávali s čajem především ve čchanových (zenových) klášterech. Tamní mniši čaj používali nejen na povzbuzení těla i mysli během dlouhých meditací, ale také ho z jedné misky rituálně popíjeli před obrazem Bódhidharmy. Z toho se vyvinula jedna z nejdůležitějších japonských estetických hodnot - čajový rituál čanoju.

Výchozím principem zenu je poznání, že neexistuje způsob, jak vysvětlit, co zen vlastně znamená. Protože dějiny čajového rituálu začínají v zenových klášterech a jsou tímto učením silně ovlivněny, má zen v příběhu čaje jednu z hlavních rolí.

Zenový buddhismus i kult čaje spojuje neustálá snaha po prostotě, pro pochopení všech zákonitostí přírody a následného dosažení duševní i tělesné vyrovnanosti a harmonie. Obřadná příprava plná hlubokého soustředění, natrpklá, svíravá, ale zároveň lahodná chuť čaje, jeho pití v družné společnosti lidí, mezi nimiž v té chvíli neexistují společenské rozdíly, hluboké niterné potěšení z prosté krásy čajového náčiní - to vše navozuje atmosféru klidu a vnitřního vyrovnání i pocitu sounáležitosti s přírodou a celým vesmírem. V takové chvíli stačí jen málo, a dojde k osvícení. Ne nadarmo se říká: zen i čaj jedno jsou. Čaj se stal věrným společníkem zenových mnichů a vzdělanců. Pronikl také na císařský dvůr, oblíbila si ho vojenská i dvorská šlechta.

K rozšíření čaje mezi všechny vrstvy japonské společnosti došlo až ve čtrnáctém století. Jednalo se o tzv. čaj šlehaný - japonsky mačča, což jsou velmi jemně namleté lístky toho nejvybranějšího zeleného čaje. Mačča, která vypadá jako jasně zelený pudr, se spařuje v misce a za pomoci bambusové metličky se rozšlehává, až vzniká hustý zelený pěnivý nápoj. Tak jako mnoho jiných dovedností a zvyků, byla znalost výroby čaje mačča importována z Číny. Dnes se však tento velejemný čajový prášek produkuje a pije téměř výhradně jen v Japonsku.

OD ČAJOVÝCH ORGIÍ K ČAJOVNÁM
Ve čtyřicátých letech čtrnáctého století se čajová shromáždění stala velmi vyhledávanou módní záležitostí. Nevídanému zájmu se mezi samuraji těšily čajové turnaje nazývané čajoriai nebo také tóča, při kterých se po čínském vzoru soutěžilo o to, kdo podle chuti a vůně rozpozná, z jakých plantáží pocházejí podávané čaje. Na vítěze se uzavíraly vysoké sázky. Hrálo se o šperky, vzácný čínský porcelán, nejjemnější hedvábí... Setkání často vyústila v nákladné hostiny spojené s bezuzdnými pitkami, při nichž však proudem netekl šlehaný čaj, ale rýžové víno saké. K dovršení bujaré zábavy se metaly kostky o tak vysoké sázky, že docházelo k ožebračení celých rodin.
Představu o tom, jak rozverná čajová shromáždění vypadala, si můžete udělat z popisu setkání, které uspořádal jistý šlechtic Sasaki Dódžó:
"Opět se daimjóové scházejí v hlavním městě a celé dny holdují čaji a předhánějí se v luxusu všeho druhu. Shromáždili poklady z celého Japonska i cizích zemí. Nachystáno je sto míst k sezení pokrytých tygřími a leopardími kůžemi. Dvořané oblečení v damaškových a zlatem vyšívaných brokátových oděvech zaujímají svá místa v řadách za čtyřmi nejváženějšími hosty. Činí to dojem, jako by se 32 bódhisattvů, ztělesňujících sto morálních vlastností, shromáždilo na Zemi, jako by tisíc zářících Buddhů sedělo v řadě.

Tato událost si v ničem nezadá s legendárními bankety pořádanými velmoži v jiných zemích, při kterých se hosté účastní hodování vzácných a hojných pokrmů. Pro každý z deseti chodů je přinesen zvláštní stůl o rozměru 5 čtverečních stop, na každém je 10 jídel, která obsahují sto druhů zeleniny, sto druhů sladkostí, ryb a drůbeže pěti příchutí i ovoce sladké, kyselé, hořké a ostré chuti.

Po jídle se třikrát podává saké. Při čajové soutěži hosté soutěží o sto cen..." (Herbert E. Plutschow, Historical Chanoyu, The Japan Times, Tokyo 1986)

Místnosti, ve kterých se čajové turnaje odehrávaly, měly stěny potaženy drahocennými látkami a bývaly vyzdobeny nádhernými uměleckými a řemeslnými předměty a výrobky dovezenými z Číny. Říkalo se jim karamono. Jednalo se především o věci sloužící k přípravě a pití šlehaného čaje, keramiku, porcelán, ale také o tušové krajinomalby či kaligrafie.

I buddhističtí mniši si zdobili místnost určenou k přípravě a pití čaje čínskými uměleckými předměty, jež se později staly nezbytnou součástí klasické čajové ceremonie. V souladu se svým učením tak činili se střídmostí a prostou elegancí. Do speciálního výklenku - tokonomy, zavěsili tušovou malbu či kaligrafii, do skvostných sungských váz vkusně naaranžovali květiny. K poctě patriarchů zenu ve vykuřovadlu zapálili vonné tyčinky.

Je nutno podotknout, že pravzorem interiérů určených k čajování i vybavení čajových domků, které se průběhem dalších let začaly budovat, se staly právě síně zenových klášterů. Tedy prostor, jenž v duchu zavedených tradic není ani modlitebnou, ani poutním místem, ale spíše studovnou, místem určeným k meditacím, disputacím a čajovým obřadům.

Pití čaje se rozšířilo i mezi prostými lidmi. Obchodníci a měšťané se čajovým obřadem snažili přiblížit aristokracii, rolníci zvyku pít čaj využili k přátelským setkáním a schůzkám. Na sklonku 14. století se začaly objevovat veřejné čajovny a pouliční prodavači nabízeli čaj na tržištích, u svatyň i chrámů. Čaj natrvalo vstoupil do života všech Japonců.

ZROZENÍ ČAJOVÝCH MISTRŮ
Traduje se, že když chtěl Rikjú studovat umění čaje u Takeno Džóoa, podrobil ho slavný čajový mistr následující zkoušce. Požádal ho, aby zametl zahradu. Ta však už byla velmi pečlivě uklizena. Rikjú se rozhlédl a bez zaváhání zatřásl několika stromy, jež v zahradě rostly. Sprška překrásně zbarvených podzimních listů se snesla na zelené mechy i omšelé kameny... Umělecké dílo bylo dovršeno. Teprve nyní zahrada získala atmosféru přirozené, člověkem téměř nedotčené krajiny. Džóo pochopil, že před ním stojí mimořádná osobnost, prodchnutá duchem wabi. A dychtivého jinocha s potěšením přijal za svého žáka.

V 15. a zvláště v 16. století došlo v Japonsku k vytříbení a zdokonalení čajového umění. Kultura a svérázná filozofie, jež se kolem čaje vytvořila, dostala, s ohledem na těsné propojení se zenovým buddhismem, název "Čadó - Cesta čaje". Často se lze setkat i s pojmenováním čanoju, což doslova znamená "horká voda na čaj". Ve zdánlivě všedním názvu výjimečné události, jíž čajový rituál bezesporu je, plně zaznívá duch zenu a také principu wabi, který patří k jedněm z nejdůležitějších japonských estetických ideálů. Dá se velmi těžko definovat: je v něm obsažen prostý rustikální půvab, krása v prostotě a jednoduchosti...

K uznávaným mistrům čanoju patřil Murata Šukó, jenž žil v letech 1422 až 1502. Zdůrazňoval, že při čajových shromážděních konaných ve velkých sálech přeplněných množstvím uměleckých předmětů lze jen těžko najít pocit souznění a klid duše. Do čajové ceremonie promítl zenové myšlenky: sebekázeň, meditační cvičení, schopnost soustředění a nový pohled na život i umění.

Šukóův rafinovaně prostý a zároveň duchovní čajový styl sice prozatím příliš neovlivnil honosná čajová shromáždění provozovaná šlechtou, avšak nalezl silnou odezvu mezi prosperující vrstvou obchodníků, kteří velmi rychle přejímali principy šógunské kultury. Z jejich řad vzešli přední čajoví mistři, jakými byli Takenó Džoó a Sen no Rikjú.

KRÁL ČAJOVÝCH CHÝŠÍ
Sen no Rikjú je nepochybně největší postava japonské čajové historie. Vyšel z obchodnické rodiny, studoval u slavného mistra Takenó Džoóa a ve dvaceti letech už byl úspěšným a uznávaným čajovým mistrem. Nesporný talent a neobyčejné kouzlo osobnosti ho během života vynesly na samý vrchol čajového umění i politického vlivu. V jednom z nejdrsnějších a nejkrvavějších období japonské historie dokázal ve své čajové chýši vytvořit ostrůvek klidu, míru a sociální rovnosti. Stal se čajovým mistrem i přítelem dvou vojenských vládců Japonska. O to horší a krutější byl jeho pád.

Na počátku 16. století byla země rozdělena mezi dvě stě padesát válčících knížat - daimjóů, nad kterými neměl císař ani poslední ašikagský šógun Jošiaki pražádnou moc. Neustálé krvavé bitvy a šarvátky krutě sužovaly celé Japonsko. Příležitosti stát se sjednotitelem a vládcem rozvrácené říše se chopil mladý a ctižádostivý Oda Nobunaga, daimjó malého panství Owari. V roce 1568 Nobunaga ovládl téměř celé střední Japonsko a zatoužil si podmanit i bohaté přístavní město Sakai. Podle deníku čajového mistra Cúdy Sógjúa se zpočátku sakaiští obyvatelé nechtěli Nobunagovi poddat a chystali se k obraně. V pečlivě vedených zápiscích se lze dočíst, že bylo nejprve evakuováno cenné čajové náčiní, teprve pak ženy a děti.

Naštěstí vše skončilo dohodou přijatelnou pro obě strany. Na smírném řešení se významně podílel sakaiský čajový mistr Imai Sókjú, jenž mocného nepřítele osobně navštívil a věnoval mu skvostné čajové náčiní. Na Nobunagu dar udělal patřičný dojem. V té době se umění čaje stalo ve vybrané společnosti téměř nezbytnou součástí života a znalci čaje byli váženými a vítanými hosty všech znesvářených stran, čehož Nobunaga dovedl skvěle využít k výměně informací i politickým jednáním. Mezi sakaiskými čajovými mistry, kteří vstoupili do Nobunagových služeb, byl i Sen no Rikjú.

Naskýtá se otázka, proč vlastně Nobunaga, libující si v přepychu a okázalosti, nalezl zalíbení v Rikjúově čajové estetice, jež dávala přednost prostotě a jednoduchosti. A co Rikjú? Čím mohl krutý a megalomanský Nobunaga imponovat vzdělanci, který při svých čajových setkáních zavedl princip rovnosti a pokorného souznění s přírodou? Oba byli velcí znalci čajového umění, ale existují doklady, které dokazují, že jejich vztah měl i politický rozměr - Sen no Rikjú sloužil Nobunagovi mimo jiné jako informátor, jehož mohl bez nebezpečí poslat ke kterémukoliv znepřátelenému daimjóovi...

V roce 1582 se Nobunaga stal obětí zrady. Na jeho místo nastoupil generál Hidejoši, také velký znalec čajového umění a přítel Sen no Rikjúa.

ODLOŽ MEČ, SKLOŇ HLAVU
Z dnešního pohledu lze těžko pochopit, jak se mohlo umění čaje, zaměřené na prožitek krásy a souznění s přírodou, stát součástí krvavých a krutých válek. Japonští vojevůdci a válečníci neznali soucit a slitování, poražené nepřátele většinou nemilosrdně vyvraždili i s celou rodinou, včetně nemluvňat. Zároveň však byli fanatickými hledači krásy a smyslu bytí. Rádi se obklopovali jedinečnými uměleckými výtvory člověka i přírody. Například Hidejoši s sebou všude vozil obrovský kámen zvaný Fudžito. Pečlivě zabalený do hedvábí a střežený skupinou samurajů. Z kamene vyzařujícího tajemné kouzlo prošlých věků čerpal sílu a vnitřní jistotu. Podobně působil i vysoce kultivovaný a do posledního gesta promyšlený čajový obřad.

Dá se však předpokládat, že čajová shromáždění konaná uprostřed válečné vřavy sloužila nejen k uklidnění a soustředění mysli, ale i k výměně citlivých politických informací a utajeným diplomatickým jednáním.

Vztah vojenského vládce Hidejošiho a Rikjúa byl zpočátku velmi vřelý a Rikjú Hidejošimu připravoval čaj při mnoha válečných taženích. Například při bitvě u Jamazaki. Jen kousek od hrůzných válečných výjevů nalezl Rikjú u kláštera Mjókian příjemné zákoutí s výhledem na řeku Jodo a postavil tu prostou čajovou chýši taian, zcela prodchnutou duchem wabi.

Rozměr čajové místnosti zmenšil na dvě tatami. Úzkým a nízkým vchodem nidžiriguči o rozměrech 91 x 84 centimetrů donutil Hidejošiho před vstupem do prostoru čajovny odložit meče, schýlit hlavu a padnout na kolena. Rikjú tím chtěl vyjádřit, že ne vždy a všude platí síla zbraní, pýcha a moc. Hidejoši tuto Rikjúovu filozofii chápal a přijímal, časem se však mezi ně vloudil svár a nepochopení...

POSLEDNÍ ČAJ VELKÉHO MISTRA
Existuje několik hypotéz o tom, co bylo tou příslovečnou kapkou, která způsobila, že Hidejoši rozkázal svému kdysi tak oblíbenému čajovému mistru, dlouholetému rádci a příteli, aby spáchal rituální sebevraždu - seppuku. Nejpravděpodobnějším důvodem je Hidejošiova závist vůči věhlasu, jemuž se Rikjú v čajovém světě těšil.

Jinou tezi uvádí Kakuzó Okakura. Ve své Knize o čaji z roku 1906 píše, že Rikjúovi nepřátelé našeptali Hidejošimu, že ho chce Rikjú při čajovém obřadu otrávit, a pokračuje:
"Pro Hidejošiho bylo samo podezření dostatečným důvodem k okamžité popravě a před mocí rozzlobeného panovníka nebylo žádného odvolání. Odsouzenci se dostalo jediné výsady - cti zemřít vlastní rukou.

V den určený k vlastní smrti pozval Rikjú své nejvýznamnější žáky na poslední obřad. Zarmouceni sešli se hosté ve stanovený čas na prahu čajové místnosti. Když se rozhlédli po zahradě, zdálo se, že stromy se chvějí, a v šumotu jejich listí byl slyšet šepot potulných duchů. Šedé kamenné lucerny byly jak osamělé stráže před branami Podsvětí. Vlna vzácné vůně z čajové místnosti zvala hosty ke vstupu. Jeden po druhém vcházeli dovnitř. Ve výklenku visel závěsný obraz kakemono - nádherný nápis mnicha dávné doby týkající se pomíjivosti všech pozemských věcí. Jak voda v nádobě vřela, zpívající konvice připomínala zpěv cikád loučících se s létem. Poté vešel hostitel. Každému byl podán čaj, každý vyprázdnil svou misku, nakonec i hostitel. Podle pravidel požádal nejváženější host o dovolení prohlédnout si čajové náčiní. Rikjú jim předložil různé ředměty včetně závěsného obrazu. Poté co všichni vyjádřili svůj obdiv k jejich kráse, Rikjú každého podaroval na památku. Ponechal si pouze misku. 'Již nikdy se této misky, znečištěné rty neštěstí, nedotkne člověk,' řekl a rozbil ji na kousky.

Obřad skončil. Hosté stěží zadržují slzy, naposledy se loučí a opouštějí čajovou místnost. Pouze jeden, nejbližší a nejdražší žák, je požádán, aby zůstal a stal se svědkem konce.

Rikjú si sundal čajový oděv, opatrně jej složil na rohož, a ukázalo se bílé smuteční roucho, které pod ním bylo skryto. Něžně pohlédl na lesknoucí se čepel osudového meče a oslovil jej vytříbeným veršem:

'Vítej, meči věčnosti!
Skrze Buddhu
a skrze Dharmu
musel sis razit cestu!'

A s úsměvem odešel Rikjú do neznáma." (Kakuzó Okakura, Kniha o čaji, z angl. originálu The Book of Tea, vydaného nakladatelstvím Kenkjúša v Tokiu, přeložila Dita Horáková. Vydaly Brody, Praha)

Estetické principy a myšlenky slavného čajového mistra šířené žáky a početnými následovníky přetrvaly do dnešních dob a ovlivnily nejen čajový obřad, ale i mnoho dalších uměleckých oborů: malbu, poezii, kaligrafii, keramiku, ikebanu, zahradní architekturu. Sen no Rikjú se stal nejdůležitější postavou japonských čajových dějin a duchovním otcem dnešní podoby čajového obřadu.

 

OSVÍCENÍ V ŠÁLKU ČAJE

Katana

 

KLÍČEM JE POZVÁNÍ
Na čanoju jste obvykle pozváni dopisem - většinou uměleckou kaligrafií napsanou samotným hostitelem či hostitelkou. V tradičním provedení bývá tato pozvánka svinuta do ruličky. Sluší se, abyste odpověděli a poděkovali.

Pokud čanoju proběhne v klasickém stylu, trvá tři až čtyři hodiny, při méně formálním podávání řídkého čaje usuča zhruba hodinu.

V případě klasického čanoju si Japonci oblékají elegantní kimona tlumených barev a bělostné palcové ponožky zvané tabi. Ve výbavě hosta by neměl chybět skládací vějíř sensu a papírové ubrousky kaiši.

K povinnostem čajového mistra patří příprava pohoštění, jež se skládá ze speciálního lehkého jídla zvaného kaiseki, což v doslovném překladu znamená nahřátý kámen. Ten si zenoví mniši při dlouhých meditacích přikládali na žaludek ke zmírnění pocitu hladu i chladu. Kaiseki je většinou složeno z rýže, polévky a nádherně, v působivém kontrastu se zeleninou, naaranžovaného kousíčku syrové ryby či krevety. Také se podává tradiční cukroví, někdy vývar, pečená ryba a podobně.

Dále čajový mistr vybere příhodný svitek s malbou či kaligrafií, pečlivě uklidí domek i zahradu, ve chvíli inspirace stvoří čabanu - květinovou výzdobu určenou pro čajový obřad - někdy však o její naaranžování požádá až jednoho z hostů.

PŘÍCHOD A UVÍTÁNÍ
Dějištěm klasických obřadů zpravidla bývá čajový domek - sukija, obklopený malou zahradou. Je rozdělen na dvě části: přípravnu zvanou mizuja a samotnou čajovou místnost - čašicu.

Sluší se, aby hosté dvacet minut před zahájením čanoju prošli pootevřenou brankou do vnější části zahrady a shromáždili se v čekárně. Tady si účastníci obřadu, kterých nebývá více než pět, odloží pláště a přezují se do sandálů či dřeváků. Také si musejí zvolit hlavního hosta - šókjaku, jímž se obvykle stává člověk nejstarší věkem nebo s nejvýznamnějším postavením. Dohodnou se i na přesném pořadí, podle něhož v čajové místnosti zaujmou svá místa. Z vystaveného svitku či paravánu usuzují, v jakém duchu bude obřad probíhat a co se od nich očekává.

Po nějaké chvíli se objeví hostitel, oblečený v kimonu nenápadných barev. Krátkou úklonou se přivítá s hosty a po zahradní stezce je vede k čajovému domku. Nenápadnou venkovskou brankou projdou do vnitřní části zahrady. Tímto aktem za sebou hosté nechávají rušný vnější svět a vstupují do míst plných klidu a míru. Cestou obdivují zahradní scenerie, tiší a koncentrují svou mysl. U nádržky s vodou si umyjí ruce a vypláchnou ústa, čímž ze sebe symbolicky smývají prach a balast světa. Podle určeného pořadí pak nízkým vchodem pokorně sehnutí a bez bot vejdou do čajovny...

PRŮBĚH PRVNÍHO SEZENÍ
Uvnitř čajového domku vládne příjemné přítmí, vzduch je prosycen jemnou vůní kadidla. Hosté se nejprve pokloní, a pak postupně jeden po druhém přistupují k výklenku tokonoma, aby obdivovali svitek, jenž je tam zavěšen. Po chvíli vstanou, přistoupí k ohništi, v jehož popelu jemně žhnou uhlíky, znovu pokleknou a ukloní se. Vzdají tím poctu umění a dovednosti čajového mistra, který vše přichystal. Když se všichni jakoby v jediném sledu vystřídají, zasednou na tatami přesně podle pořadí, které si určili. Hlavní host sedí na čestném místě blíže tokonomy, poslední u dveří. Úklonou se všichni znovu pozdraví a poprosí hlavního hosta, aby je vedl.

Když v místnosti zavládne ticho, vstoupí hostitel, pozdraví a prohodí s hlavním hostem a po chvíli i s dalšími účastníky několik vět. Mluví se o kráse zahradních scenerií či smyslu svitku vystaveného v čekárně mačiai, či v tokonomě.

Nastal čas, aby hostitel donesl dřevěné uhlí, rozdmýchal oheň, naplnil vodou železný kotlík. Z přípravny mizuja přinese na lakovaných táccích lehké pohoštění kaiseki, pobídne hosty k jídlu, vzdálí se a za malou chvíli donese konvičku s rýžovým vínem saké a mělké mističky. Nalije saké hlavnímu hostu, ostatní účastníci obřadu si nalévají sami, vždy však jeden druhému, nikoliv sami sobě. Je samozřejmostí, že hosté pohoštění pochválí a hostiteli za ně poděkují.

Na závěr první části obřadu hosté dostanou krásně vytvarovaný a zajímavě zbarvený sladký zákusek omogaši a jsou požádáni, aby si na lavičce v zahradním přístřešku odpočinuli a vyčkali, až budou pozváni k ústřednímu bodu obřadu - podávání hustého čaje koiča.

HLAVNÍ SEZENÍ GOZA-IRI
Po chvíli, potřebné k tomu, aby hostitel nachystal novou scénu, zazní údery gongu, které účastníky obřadu zvou k návratu do čajového domku. Atmosféra čajové místnosti je trochu změněna. Někdy je tento pocit umocněn tím, že asistent čajového mistra odstraní rohože stínící okna, a pokoj se prosvětlí, jindy se pootevře posuvná stěna, což umožní výhled do zahrady. Z výklenku tokonoma zmizel svitek a nahradila ho květina naaranžovaná v jednoduché váze. Hosté pokleknou před květinou, a pak vzdají hold kotlíku, jenž tiše bublá na žhnoucím ohništi. Posléze všichni tiše zaujmou svá místa.

Po několika málo minutách napjatého očekávání vstupuje hostitel. V ruce nese čajovou misku - čawan, na ní leží lžička, uvnitř misky je položená bambusová metlička. Vše uloží na přesně vymezené místo a odejde pro nádobku na použitou vodu a stojánek s naběračkou na vodu. Jeho pohyby jsou vyvážené a propracované do nejmenšího detailu.

Nastává dlouho očekávaný okamžik. Čajový mistr pravou rukou uchopí hedvábný sáček, v němž je ukryta nádobka na čajový prášek, a plynulým, elegantním pohybem nádobku vyjme z obalu a položí ji před sebe. Rituálním způsobem poskládá ubrousek fukusa a otře jím víčko a boky nádobky. Dává tím najevo, že vše je dokonale čisté.

Pak do misky naběračkou nalije horkou vodu, v níž protřepe a provlhčí bambusovou metličku. Vodu vylije do určené nádoby a misku vytře předpisově poskládaným plátěným ubrouskem čakin.

Nyní uchopí lžičku čašaku a dózu čaire, z níž nabere tři vrchovaté lžičky čajového prášku, které vloží do čajové misky. Pak lžičku odloží na hranu čajové misky a krouživým pohybem do ní vysype celý obsah nádobky čaire, do které si předem připravil tři lžičky čajového prášku na každého z hostů. Nabere plnou bambusovou naběračku horké vody, část z ní nalije do misky. Uchopí časen a elegantními pohyby ruky směs vody a čajového prášku šlehá tak dlouho, až vznikne hustá, napěněná, hráškově zelená tekutina.

Když je nápoj dokonale rozšlehán, čajový mistr uchopí čajovou misku a položí ji na předepsané místo. Nyní se ujímá své role hlavní host. Po kolenou se přisune k misce, uchopí ji do hedvábného ubrousku kobukusa, jenž pozorný hostitel umístil opodál, a vrátí se na své místo. Položí misku na tatami mezi sebe a druhého hosta. Pak s ostatními hosty pronese zdvořilostní frázi, jež v překladu znamená "společně přijměme tento dar", a poděkuje hostiteli. Teprve potom se napije. Po prvním usrknutí se sluší pochválit výraznou chuť a vůni hustého silného nápoje. Následují ještě jeden či dva doušky. Po tomto úkonu hlavní host položí čajovou misku před sebe, v místech, kde se jí dotkla jeho ústa, ji otře papírovým ubrouskem kaiši, otočí ji čelem k sobě a předá dalšímu z hostů. Než se všichni vystřídají, vládne v místnosti klid a soustředění, občas přerušované mumláním nezbytných zdvořilostních frází: "Napijte se první vy, prosím. Promiňte, že piji před vámi..."
Když se všichni napijí a miska je zcela prázdná, donese ji poslední z účastníků hlavnímu hostu.
Na závěr přípravy hustého čaje čajový mistr poklekne před východem z čajové místnosti, omluví se za svou nedokonalost a všem hostům poděkuje. Také oni mu vyjádří svoji vděčnost.

PODÁVÁNÍ ŘÍDKÉHO ČAJE USUČA
Poslední dějství čajového obřadu začíná úpravou ohniště, hosté jsou pozváni, aby úkonu přihlíželi. Tato část bývá velice příjemná, obzvláště v zimě, protože celému rituálu dodává atmosféru tepla a útulnosti.

Když je ohniště upraveno, hosté se vrátí na svá místa. Čajový mistr do kotlíku dolije studenou vodu, postaví ho na ohniště, nabídne hostům polštářky na sezení, aby se cítili pohodlněji, někdy jim přinese i krabici s dlouhými dýmkami. Málokdo však možnosti kouřit využije.

Řídký čaj usuča čajový mistr postupně připravuje každému hostu zvlášť do jeho misky. Používá k tomu jen dvě lžičky čajového prášku mačča, který zalévá vodou - v zimě poměrně horkou, aby se hosté zahřáli, v létě chladnější, aby se osvěžili.

Nastal čas na obdivování čajové misky a ostatního nádobí a náčiní. Nálada je však o mnoho uvolněnější než při podávání koiča, hosté mezi sebou mohou rozmlouvat, přidat si ještě misku čaje. Velmi často si nápoj pro sebe namíchá i sám hostitel, aby se ještě více přiblížil hostům...

Hovor zvolna umlká, hostitel posbírá zbylé předměty, před odchodem z místnosti znovu poklekne, omluví se za své chyby a poděkuje hostům. Jeho slova nezůstanou bez odezvy, hosté mu také děkují a ubezpečují ho, že vše proběhlo k jejich spokojenosti a potěšení.

Nakonec si mezi sebou poděkují i účastníci obřadu. Dveřmi, jež jim otevřel sám čajový mistr, s poslední úklonou odcházejí...

SLOVO NA ZÁVĚR
Popsat čajový obřad se vším, co k němu patří, je téměř nadlidský úkon. V Japonsku jeho výuka obvykle trvá tři roky. Vše, každičký pohyb, sebemenší gesto, se řídí přesně určenými pravidly, jež musí adeptům Cesty čaje vejít do krve. Vůbec nic není ponecháno náhodě, i obyčejné otevírání dveří má svůj neměnný, předem určený řád. Proto berte předešlý popis čajového rituálu jen jako letmé přiblížení nesmírně složitého děje, jehož smyslem je, trochu paradoxně, objevování krásy v těch nejprostších a nejpřirozenějších věcech a dějích, které nás obklopují.

Článek vychází z textu knihy "Příběh čaje" z pera Soni, Zdeňka a Michala Thomových. http://caj.thoma.cz
Příběh čaje


Ue – nahoru
nahoru