TAOISMUS

Katana

 

Cesta: japonsky Dó, čínsky Tao

Zakladatelem taoismu byl podle tradice Lao-c' (žil v 6. – 5. století př. n. l.), je však pravděpodobné, že měl předchůdce, na něž navazoval. Z těchto dávných dob se zachovala kniha I–ťing, Kniha proměn. Je to kniha věštebná, ale zároveň i kniha moudrosti, říkající, jak se má člověk chovat v souladu s konstelací věcí a vlastní přirozeností, a vedoucí ho k sebepoznávání a sebezušlechťování. Vychází z myšlenky, že předvídat budoucnost lze jen na základě určitého řádu, daného nejzazším principem všeho, nazvaným Tao (doslova Cesta), dle něhož se přítomnost vyvíjí v budoucnost a jenž zahrnuje též naprostou souvislost všech jevů současnosti, konstelaci věcí, do nichž je zapojen i člověk.

Tato dynamická, stále se měnící souvislost tvoří systém proměn, založený na působení dvou nejzákladnějších sil, jimiž se projevuje Tao: principu jang (pozitivního), sdružovaného se světlým, silným a mužským, a principu jin (negativního), sdružovaného s tmavým, slabým a ženským. V jevech různého druhu, jež se zdají mít něco společného, je tak viděno "totéž" – totéž podstatné, a to se týká nejen principů jin a jang samých, ale i jejich kombinací.

Lao–c

Výchozích kombinací je osm a jsou zobrazovány pomocí trigramů, tj. jednotlivých spojení tří čar, přičemž plné čáry představují jang a lomené jin. Kombinace tří plných čar tvoří trigram, který představuje tvůrčí, silné a nebe; tři lomené čáry naopak to receptivní, poddajné a zemi atd. Polarita jin a jang neznamená konflikt, ale vzájemnou interakci v systémovém celku, při níž se oba principy vzájemně pronikají a v sebe dynamicky přecházejí. Přitom vzniká kombinacemi základních osmi kombinací 64 stálých vzorců charakterizujících koloběh dění v přírodě a lidském světě.

Znamená-li všechno dění neustálý proud, v němž je vše podrobeno neustálé změně od okamžiku k okamžiku, pak tyto změny probíhají ve spořádaných cyklech. Složka jang ustupuje vždy po dosažení vrcholu složce jin a naopak – život je harmonií obou.

Mnohé z moudrosti Knihy proměn zaznívá v základním spisu taoismu – Tao-te-ťing, čili Knize o Tao a hlubokém Životě. Je to sbírka sugestivních, básnicko filozofických aforismů, jež zaznamenávají učení připisované mudrci Lao-c'.

Lao–c

Člověk směřující k sjednocení s Tao se musí učit obtížnému umění bdělého vnitřního klidu a jím umožňované živé rovnováhy. Podmínkou dosažení onoho klidu je půst srdce (prázdnota srdce) – odpoutání se od vnějšího světa (jež se však může dít i uprostřed lidského světa), vedoucí mimo jiné ke stavům mystického pohroužení (zapomenutí na tělo a okolí), byť i ne jako konečné fázi duchovního snažení. Po dosažení onoho klidu a oné rovnováhy může pak člověk věnovat pozornost všemu a nebýt přitom ničím stržen nebo absorbován. Naučil se distancovat od pomíjivých věcí a nevidět v nich ani více ani méně, než čím jsou a chovat se podle toho. Zaujímá pak už spontánně správný postoj k životu a jeho nevyhnutelným změnám, neulpívá na ničem a přijímá vše, co osud přináší; je vnitřně nezávislý na vnějších okolnostech.

Taoističtí mystikové se snažili dojít duchovního cíle různými prostředky, mezi něž patřily: přísná dieta, rituální koupele, lektvary, rituální manželské obcování, dechová a jiná cvičení, mentální vizualizace světla proudícího z různých center v těle, opakování manter a magická kouzla.

Postupem času byla všechna vyšší učení taoismu asimilována buddhismem školy Zen.


Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta,
jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů.
Věru: Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu,
kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci.
Toto obé je společného původu,
ale rozličného jména.
Tuto jednotu nazývám tajemstvím,
tajemstvím hlubším než jakékoliv tajemství,
branou, z níž vycházejí utajené síly.

Jin–Jang
Podle knihy: Lao-c': Tao-te-ťing, Avatar, 1992


Ue – nahoru
nahoru