DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Katana

 

Japonsko pokračovalo v dobývání dalších oblastí Číny a začátek války v Evropě ještě posílil vliv militaristické kliky v Tokiu. Vznikaly přímo ideální podmínky pro pochod na jih dle Tanakova memoranda. Kdo by se nyní mohl účinně postavit proti vzniku "sféry blahobytu ve Velké východní Asii?" Tak se totiž oficiálně nazývala japonská koloniální říše, která měla z těchto dalších výbojů vzniknout.

Japonská agrese v Číně a zprávy o japonských zvěrstvech, zejména v Nankingu, výrazně obrátily mínění Američanů a Angličanů proti Japonsku. Německo však bylo méně rozčarováno a amatérští diplomaté mezi japonskými velvyslanci, bývalými vojáky, se chopili představy, že potlačí britské a zejména americké akce tím, že se spojí s Německem a Itálií v Paktu proti Kominterně, který byl podepsán v roce 1936. V roce 1938 oznámilo Německo uznání státu Mandžukuo a v roce 1940 vyjednal ministr zahraničí Jósuke Macuoka desetiletou Trojdohodu s Německem a Itálií. Pakt obsahoval přísliby pomoci v případě, že kterákoli ze stran se bude angažovat proti zemi, která ještě nevstoupila do války, tj. USA. Macuoka se chybně domníval, že zmenšil pravděpodobnost vzniku války s USA, ale ve skutečnosti jeho neohrabaná práce přesvědčila ministra zahraničí USA Cordella Hulla a mnoho jiných o tom, že Japonsko rozhodně směřuje k rasismu. Skutečnost však byla jiná.

Popravdě řečeno mnoho Japonců se během tohoto desetiletí přesvědčilo, že liberální demokracie na Západě neuspívá a spekulovalo, že je třeba nahradit neefektivní a svárlivou strukturu stranickopolitických vládních kabinetů rozhodnější formou vládní moci, která by dokázala zachovat prvky národní individuality a soustředit se na státní pospolitost (kokutai). Jako možný symbol a vůdce takové struktury se koncem třicátých let jevil populární a nevyzpytatelný Fumimaro Konoe a když v roce 1940 podruhé nastoupil do čela vlády, rýsovala se významná podpora pro "Asociaci na podporu císařské vlády" (Taisei jokusankai), kterou měly být nahrazeny politické strany. Konoe sám pracoval s trustem mozků bystrých mladých akademiků, kteří se nakonec ustanovili jako asociace Šówa Kenkjukai (Vědecké společnosti Šówa), jež prováděla množství studií v této oblasti. Mnoho "nových úředníků" lákal systém, v němž by byla výraznější jejich schopnost ovlivňovat a usměrňovat vývoj. Vzniklo Konoeho politické sdružení a politické strany se dobrovolně rozpustily, aby mohly do tohoto sdružení vstoupit. Z něj se ovšem nikdy nestala efektivní organizace nebo hnutí, které by přineslo základní změnu. Japonsko nemělo žádnou skutečně masovou stranu a nikdy si nevytvořilo osobnost podobnou "vůdci", který by byl schopen zastínit císařskou aureolu.

Po rozpoutání války v Evropě v roce 1939 následovala nacistická vítězství na Západě v roce 1940 a útok na Sovětský svaz v roce 1941. Macuoka následoval Hitlera při vypracování Paktu o neutralitě s Ruskem ve víře, ze se tím formuje velká koalice Německa, Japonska, Itálie a Sovětského svazu, koalice revizionistických mocností proti angloamerickým národům, které odmítly spolupracovat s Japonskem a Čínou. Když se tento plán v důsledku německých útoků zhroutil, rozešel se Konoe s Macuokou, který se chtěl spojit s Němci při útoku na sever. Naléhavá potřeba surovin pro Japonsko se nedala uspokojit pouze dalšími kroky do jihovýchodní Asie nebo ústupky Spojeným státům uvolňováním vlivu v Číně. Konoe trval na tom, aby se pokračovalo ve sbližování vztahů s USA, čímž se vlastně postavil Macuokovu politickému modelu, řízenému Osou. Nakonec se pokusil zorganizovat schůzku s prezidentem Franklinem D. Rooseweltem v naději, ze bude možné dosáhnout určitého ujednání. Když neuspěl, v beznaději rezignoval a byl nahrazen generálem Hidekim Tódžóem.

Na svém zasedání 30. června 1941 japonská nejvyšší válečná rada posuzovala možnosti mezinárodní situace po nacistickém útoku na Sovětský svaz. Bylo rozhodnuto pokračovat v postupu na jih a zmocnit se evropských kolonií v jihovýchodní Asii. Útok na Sovětský svaz byl odložen až do chvíle, kdy nacisté budou mít vítězství na dosah ruky.

Velká Británie, Francie a Nizozemí byly zaměstnány válkou v Evropě a nepředpokládalo se, že by měly dostatek sil k obraně svých asijských kolonií. Po porážce Francie a Nizozemí se nabízela hned dvě velmi lákavá sousta – francouzská Indočína a Nizozemská východní Indie, dnešní Indonésie. A rozhodně by nebylo příliš riskantní zmocnit se i britského Malajska, Barmy a severního Bornea. Jen si včas zabezpečit svůj podíl při budoucím dělení kořisti. Proto byly japonské plány zatajovány i před německým spojencem. V Tokiu byly připraveni přiznat Německu a Itálii panství nad Evropou a Afrikou, ale Asii považovali za svou zájmovou oblast.

Umírněná strana, ke které patřili ministerský předseda princ Konoe a asi i japonský císař, ztrácela půdu pod nohama. Marně poukazovala na nebezpečí konfliktu se Spojenými státy. Ty přece nebudou nečinně přihlížet, až dojde i na jejich Filipíny. A hned první "skok na jih", okupace severní části francouzské Indočíny, vyvolal ostrou reakci ve Spojených státech. Roosevelt varoval Japonsko, že v případě útoku proti Nizozemské východní Indii, který by vyvolal zásah Velké Británie, vstoupí i Spojené státy do války proti Japonsku.

Militaristická klika uložila japonským diplomatům zahájit jednání se Spojenými státy a protahovat je až do chvíle, kdy armáda bude mít dostatečné zásoby strategických surovin, hlavně ropy. Nedostatek této důležité suroviny odrazoval japonské militaristy od předčasných dobrodružství. Japonsko jako země bez surovin nebylo připraveno na dlouhou válku. Vpravdě prorocká slova pronesl militarista admirál Jamamoto: "Během prvních šesti až dvanácti měsíců války proti Spojeným státům a Velké Británii budu postupovat rázně a dosáhnu řady vítězství. Jsem však nucen varovat: prodlouží-li se válka na dva nebo dokonce na tři roky, nejsem si jist konečným vítězstvím.

A tak se jednalo, ale tak, aby nedošlo k dohodě. Spojené státy měly všechny trumfy v ruce, vždyť dodávaly Japonsku většinu strategických surovin. Jen v letech 1937 až 1940 dovezly do Japonska za 670 miliónů válečného materiálu a ročně za 50 miliónů dolarů nafty. Jejich návrhy na dohodu spíše útočníky povzbuzovaly, než zastrašovaly. Nechť Japonci stáhnou vojska z Indočíny a Spojené státy budou opět dodávat strategické suroviny a uvolní zmražená japonská konta v amerických bankách. Návrh prince Konoeho na osobní schůzku s prezidentem Rooseveltem byl odmítnut. Prý by mohl být považován za pokus o appeasement. Tím byl osud umírněných v Tokiu rozhodnut. Novým ministerským předsedou se stal generál Tódžó, mluvčí militaristické kliky, a každý znalec japonských poměrů musel vědět, co to znamená.

V Tokiu převládlo přesvědčení, že válka se Spojenými státy, je neodvratná, a podle toho byly stanoveny japonské návrhy při jednáních s Američany. Spojené státy uznají okupaci Indočíny, přestanou podporovat Čankajška a uvolní obchod s Japonskem. Japonsko bylo ochotno se za to zavázat, že sice bude pokračovat v okupaci Číny, ale jinak nepodnikne ve východní Asii žádný další ozbrojený útok. Snad se ani nepředpokládalo, že Američané budou tyto návrhy brát vážně za základ dalšího jednání. Čas jednání totiž skončil.

Japonský císař konečně souhlasil, jen požadoval, aby Spojeným státům byla vyhlášena válka ještě před zahájením válečných operací. Ani toto skromné přání mu jeho vlastní generálové nesplnili. Ve Washingtonu se ještě jednalo, přes oceán putoval osobní Rooseveltův dopis japonskému císaři, ale japonská válečná eskadra již vyplula z Kurilských ostrovů směrem k Havaji. Další svaz válečných lodí směřoval do Jihočínského moře k Filipínám a Malajsku a na čínských letištích se připravovala letadla k útoku na Hongkong a Manilu.

Japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 byla událost tak významná a s dalekosáhlými důsledky, že je nutno se nad ním trochu zamyslet. Byly o něm již napsány desítky knih, vyšetřovací spis Kongresu tvoří 39 objemných svazků a další vyšetřování proběhla ve vojenských kruzích a ve zpravodajské službě. A přece dosud nebylo vyřčeno poslední slovo. A asi už nikdy nebude, i když tajné archivy již vydaly svědectví o většině událostí z druhé světové války.

Je pravdou, že Tichý oceán je pro nás suchozemce nepředstavitelnou vodní plochou, vymykající se kontrole. Na začátku čtyřicátých let byly transoceánské lety výjimkou. Obchodní lodě většinou pluly po všeobecně známých trasách. Ta část Pacifiku, kudy směřovala flotila japonských letadlových lodí před útokem na Pearl Harbor, ležela mimo běžné lodní cesty, a tak se mohla celkem nepozorovaně přiblížit k Havajským ostrovům.

Nicméně Američané znali japonské tajné kódy. Opět lze namítnout, že flotila určená k útoku na Pearl Harbor nepotřebovala být s nikým ve spojení. Stačilo pouze přijmout smluvené heslo "Vystupte na horu Niitaka" a v krátké chvíli letouny startovaly. Potom již americká obrana neměla možnost vůbec něco podniknout.

Zavinila tedy katastrofu v Pearl Harboru směs nedbalosti, podceňování nepřítele a lehkomyslnosti? Opakovala se i v tomto případě historie z indiánských válek před bitvou u Little Big Hornu? Jisté je, že i když byla situace považována za vážnou, nebyly vydány odpovídající rozkazy. Tichomořské loďstvo nebylo uvedeno do stavu bojové pohotovosti, přestože se vědělo, že velký konvoj japonských válečných a transportních lodí směřuje do Jihočínského moře. Věřilo se, že válka nevypukne, dokud se ve Washingtonu vyjednává? Nebo že válce musí předcházet její vypovězení? Byly považovány Havajské ostrovy za tak bezpečné a vzdálené od nepřátelských válečných základen, že se s leteckým útokem vůbec nepočítalo?

eště za války Roosevelt prohlásil, že kdyby nebylo Pearl Harboru, nikdy by nepřiměl Kongres poslat americké vojáky do Evropy. Nebyl tedy Pearl Harbor "léčbou šokem", která měla přivést nerozhodnou Ameriku do protifašistického tábora? Setkáváme se i s názory, že americká vláda záměrně neučinila včasná opatření. Je-li tomu tak, potom si asi nikdo ze zasvěcených neuvědomil ničivost moderní válečné techniky a možnost škod, které mohly vzniknout.

A právě k rozsahu škod zaměříme závěrečnou úvahu. Na první pohled je seznam ztrát hrozivý. Bitevní lodě Arizona, Kalifonie a Západní Virginie byly potopeny, Oklahoma a Nevada těžce poškozeny, Pensylvánie, Tennessee a Maryland byly s to doplout k západnímu pobřeží Spojených států k opravě. Poškozeny byly dále tři křižníky, dva torpédoborce, dvě další válečná plavidla byla potopena a dvě poškozena. Zničeno bylo 188 letounů a zahynulo asi tři tisíce osob. Ale všechny tři letadlové lodi, které obvykle kotvily v Pearl Harboru, byly shodou okolností na moři. Saratoga byla v opravě v Kalifornii, Lexington a Enterprise na cestě k ostrovům Wake a Midway. Jejich záchrana se ukázala být pro další průběh námořních operací v Pacifiku velmi významná. A to nejdůležitější – Japoncům se nepodařilo vyřadit základnu Pearl Harbor na dlouhou dobu z provozu a nezničili ani obrovské zásoby pohonných hmot – 4,5 miliónu barelů.

Je otázkou, zda by se změnil průběh začátku války v Tichomoří, kdyby k překvapivému útoku na Pearl Harbor nedošlo. Zachránily by válečné lodě a letouny z této základny Filipíny, Malajsko a Indonésii před japonským útokem? Asi ne – v prvních chvílích války bývají všechny výhody na straně útočníka.

I když prezident Roosevelt se souhlasem Kongresu a nejvyššího vojenského vedení prohlásil Evropu za prvořadé bojiště, obyvatelstvo Spojených států se více zajímalo o válku v Tichomoří. Japonsko již dlouho bylo považováno za nepřítele, sporných otázek přibývalo, navíc existoval nevyrovnaný účet za Pearl Harbor. Válka s Japonskem si vyžádala nepoměrně větší daň krve než celkem snadné vítězství v Evropě. Hrozilo, že se dokonce protáhne. Kdo z Američanů věděl o dokončované atomové pumě, kdo věděl, že Sovětský svaz se zapojí do války proti Japonsku? Ještě na začátku roku 1945 americké vrchní velení předpokládalo vylodění na nejjižnějším japonském ostrově v listopadu roku 1945 a invazi na hlavní ostrov Honšú dokonce až na jaře 1946.

Po útoku na Pearl Harbor jako by se naplňovala prorocká slova admirála Jamamota. Japonsko vedlo válku skutečně energicky a za půl roku dokonce překročilo svůj plánovaný obranný perimetr v Pacifiku a Indickém oceánu. Za cenu 15 000 padlých posunulo Japonsko své hranice až k Indii, Austrálii, Gilbertovým ostrovům a Aleutám. V další fázi bylo úkolem japonské armády protivníka vyčerpat bojem o předsunutá postavení. V Tokiu věřili, že spojencům nakonec nezbude než uzavřít mír a ponechat Japonsku vše, co si v první fázi války vybojovalo.

V obsazených územích nalezli Japonci suroviny, které tak nutně potřebovali, především naftu, rudy a kaučuk. Ale tato bohatství byla vzdálena tisíce kilometrů od japonských ostrovů. Bylo třeba je po mořích dopravit stejně jako vojáky a válečný materiál na vzdálená bojiště. Brzy bylo zřejmé, že zvítězí ten, komu se podaří ovládnout obrovské prostory Tichého oceánu.

Zprvu Američanům hrozilo, že tuto námořní válku prohrají. Navíc byla jiná, než se očekávalo. Nedošlo k velkým utkáním svazů bitevních lodí. Rozhodující zbraní se staly letouny, letadlové lodě a ponorky. Například několik desítek japonských letounů potopilo v Indickém oceánu dvě britské bitevní lodě, plující na pomoc ohroženému Singapuru, což signalizovalo soumrak věku bitevních lodí.

Počáteční úspěchy Japonska byly z taktického hlediska geniální a strategicky zničující. Ozbrojené síly, zejména námořnictvo, si nepřály válku s USA, protože věděly, že v dlouhodobém výhledu nemohou přežít, avšak pociťovaly omezení v důsledku zmenšujících se zásob a válečného materiálu k vedení operací, přičemž ještě stále existovala možnost dosažení brzkých vítězství. Ta mohla vytvořit podmínky pro jednání a zvýšit pravděpodobnost úspěchu. Šlo o rezervy – zdroje v jihovýchodní Asii byly dostupné jen nakrátko a špatně spravované, přičemž počáteční ponížení z porážky mělo za následek rozhodnutí Američanů a Spojenců nepřijmout nic jiného než bezpodmínečnou kapitulaci.

Bod zvratu v tichomořské válce přišel velmi brzy, a to v bitvě o Midway v Korálovém moři koncem května a začátkem června 1942. Zdrcující ztráty letadlových lodí a vycvičených pilotů, které japonsko utržilo, změnily poměr sil. Přišlo úporné a nákladné dobytí tichomořských ostrovů a bylo ztraceno tisíce životů, ale pro Japonce, kteří si byli vědomi toho, co se stale, byla válka neodčinitelně ztracena.

V roce 1943 pominulo bezprostřední ohrožení Austrálie a válka v jižním Pacifiku se začala vyvíjet v neprospěch Japonců. V té době již bylo japonské námořnictvo natolik ochromeno, že lodní doprava ze Spojených států na jihopacifické bojiště mohla probíhat téměř nerušeně. Námořní převaha umožnila vojskům Spojených států obsazovat od roku 1943 jednu japonskou základnu za druhou. Jména ostrůvků ztracených v Tichém oceánu proběhla světovým tiskem. Kdo kdy dříve slyšel o Bismarckově souostroví, o ostrovech Saipan, Tinian, Iwo Džima, Tarawa nebo Okinawa? Doslova přískoky z ostrova na ostrov se Američané blížili k Filipínám a vlastním japonským ostrovům.

Politické reakce byly v souladu s vojenskými porážkami. Pád Saipanu v roce 1944 způsobil i pád kabinetu Tódžóa, který byl nahrazen dalším generálem jménem Koiso Kuniaki. V roce 1944 jednotky generála MacArthura opět obsadily Filipíny a na jaře 1945 zahájila invaze na Okinawu krutou bitvu, v jejímž závěru se zbylé japonské síly v červnu vzdaly. Premiérem se stal admirál ve výslužbě Suzuki Kantaro.

V roce 1945 bylo rozhodnuto. Američané se vylodili na Filipínách a z ostrovů Iwo Džimy a Okinawy začali soustavně bombardovat japonská města. Účinek zápalných pum na města s většinou dřevěných domků byl obzvláště zničující. Navíc spojenecké válečné námořnictvo zahájilo účinnou blokádu japonských přístavů.

Začalo velké úsilí o hledání cesty, jak vyprostit Japonsko z války. Nálety letadel B–29 se základnou na Saipanu a Tinianu, které začaly v březnu 1945, proměnily pomocí zápalných bomb v sutiny všechna důležitá japonská města kromě Kjóta. V celém Tichomoří nebyly japonské posádky, které byly odříznuty a obklíčeny, schopny zásobování. Námořní orgány se uchýlily k sebevražedným letům zvaným "božský vítr" – kamikaze – s nezkušenými piloty, aby se vyrovnaly se ztenčenými zásobami paliva a kvalitou letounů. Samotné Japonsko bylo odříznuto od zásob potravin ze své říše, bez nutných zemědělských pracovních sil a přinuceno k vykořenění letitých borovic pro získání oleje z jejich kořenů. Již v únoru 1945 Konoe Fumimaro zaslal memorandum císaři, v němž zdůvodňoval nutnost ukončení války. Varoval, že pokračování v boji může vést pouze k levicové revoluci a stálému nebezpečí pro státní pospolitost (kokutai), a skutečně, když se ohlédl do třicátých let, byli samozvaní vlastenci z řad ozbrojených sil agenty revoluce a podvratné činnosti s dvojitou tváří bohyně Janus.

Na americké straně státní podtajemník ministerstva zahraničí Joseph Grew, předválečný velvyslanec v Tokiu, pracoval na úpravách "bezpodmínečné kapitulace", aby ujistil japonskou elitu, že státní pospolitost kokutai a císařský systém mohou přetrvat i po kapitulaci. V tom mu bylo bráněno, ale na Postupimské konferenci koncem července prezident Truman ujistil Spojence, že "Japonci by neměli být zotročeni jako rasa nebo zničeni jako národ; ...Japonsku bude dovoleno zachovat si takové obory průmyslu, které jeho ekonomika bude schopna udržet; ...případná japonská účast na světových obchodních vztazích bude dovolena"; a "Okupační jednotky spojenců budou z Japonska staženy, jakmile bude dosaženo těchto cílů (potrestání válečných zločinců, odzbrojení vojsk a zavedení demokratických reforem) a v souladu se svobodnou vůlí japonského národa bude sestavena zodpovědná vláda orientovaná na mír".

V Tokiu sílily hlasy žádající zahájit mírová jednání. Válku už nebylo možno vyhrát. Ale vojenská klika neztratila dosud svůj vliv a ani císař se neodvažoval prosazovat mírová jednání. Japonští militaristé však netušili, co se v amerických laboratořích připravuje a jak podivný a zlověstný bude konec této války. Ve Spojených státech dokončovali přípravu první atomové pumy. Vznikala otázka, zda jí bude opravdu použito. To záviselo na výsledku zkoušky, jejíž datum bylo stanoveno na 16. červenec 1945. Toho dne vybuchla u Alamogorda první atomová puma. Kdo si tenkrát uvědomil, že začíná nový, atomový věk? Kdo si byl vědom nebezpečí, které náhle před lidstvem vyvstalo? Nebezpečí jaderného konfliktu dodnes znepokojuje lidstvo, a to proti dnešním jaderným zbraním byla pokusná puma z 16. července dětskou hračkou.

Nový prezident Truman byl o úspěšném pokusu s atomovou zbraní informován v průběhu konference Velké trojky v Postupimi. Z té doby se datuje první pokus o atomovou diplomacii, nebo přesněji řečeno o atomové vydírání. Když Truman jen tak mezi řečí informoval Stalina o nové zbrani, byl překvapen. Stalin projevil pouze zdvořilý zájem – nic víc. Dnes víme, že byl o výrobě americké atomové pumy informován, a proto nebyl překvapen, nebo dokonce zděšen. Na jeho postojích se nic nezměnilo, a tak první pokus ovlivnit Sovětský svaz atomovou bombou neuspěl.

Bylo třeba rozhodnout, zda se tato strašlivá zbraň má použít v plné síle, nebo zda bude stačit pouze demonstrace s "malou technickou ukázkou". To navrhovali někteří vědci, kteří stáli u jejího zrodu, ale bylo rozhodnuto jinak. Jen nemnozí si uvědomili, že od této chvíle každá budoucí válka by mohla znamenat konec civilizace na této planetě. Nikdo z odpovědných vědců totiž nevěřil, že Spojené státy si mohou na delší čas udržet monopol na atomové zbraně. Ale štěpení atomů bylo vyřešeno a praktická výroba pumy byla jen otázkou času a vynaložených prostředků.

Suzukiho vládní kabinet nebyl schopen na návrh kapitulace reagovat a pro veřejnost použil pojem mokusacu – doslovně "ignorovat" nebo "bez komentáře". Američtí představitelé to přijali jako odmítnutí, čímž ve skutečnosti také bylo, a začali realizovat své rozhodnutí použít první atomovou bombu.

Bombardováním Hirošimy 6. srpna a Nagasaki 9. srpna byla pro svět odhalena hrůza atomových zbraní. Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku 8. srpna a den poté zahájila jeho vojska bojovou činnost na Dálném východě. 24. srpna osvobodila Pchjongjang. Vojsko 2. dálnovýchodního frontu a svazy Tichomořského loďstva osvobodily 28. srpna jižní část Sachalinu a týž den se začala vyloďovat spojenecká vojska na japonském území. Jediná dosud nezdecimovaná síla, Kvantungská armáda, byla rozdrcena sovětskými vojsky. V Tokiu nyní zápasil kabinet s rozhodováním. Ministr pozemního vojska Anami chtěl počkat na invazi v naději, že obrovské ztráty, které si vyžádá, přinutí Američany k poskytnutí záruky pro zachování císařského systému. Prozatímní odpověď nabízela Spojeným státům kapitulaci se zachováním vlády císaře, ale mistrovsky nejednoznačná odpověď ministra zahraničí Byrnese uváděla, že císař bude podléhat okupačním vojskům a že o konečné formě vlády rozhodne japonský národ. V Tokiu se rozvinula diskuse; konzervativci byli nespokojeni, avšak optimisté argumentovali, že i podmaněný císař je stále císařem a že mohou počítat se svými spoluobčany, kteří dojdou ke správnému rozhodnutí. Vláda byla rozdělená, nacházela se ve slepé uličce a obrátila se na císaře samotného, aby rozhodl. Ten se rozhodl ve prospěch přijetí Postupimské deklarace. Byl připraven výnos, kterým se rozhodnutí dávalo na vědomí a císař je nahrál pro polední vysílání dne 15. srpna.

Té noci došlo k poslední vzpouře stráží, důstojníci zavraždili svého velitele a vnikli do paláce, aby záznam našli a zničili. Ten byl bezpečně uschován, a tak druhého dne národ poprvé uslyšel hlas svého panovníka. Výnos o kapitulaci je při pozorném čtení mocným a fascinujícím dokumentem. Panovník je obdařen obětní a soucitnou povahou a pouze jeho vlastnosti mohly zachránit lidstvo. "Jestliže bychom měli pokračovat v boji, nejenže by to vedlo ke konečnému zhroucení a vyhlazení japonského národa, ale vedlo by to rovněž k úplnému vyhlazení lidské civilizace. Jak můžeme za této situace zachránit miliony našich poddaných a odpykat svůj trest před posvátným duchem našich císařských předků?" Poslední zpráva je vyjádřena ve verších Sútry o 42 odstavcích: "Rozhodli jsme se vydláždit cestu k velkému míru pro všechny budoucí generace snášejíce to, co snést nelze, a trpíce tím, čím trpět nelze."

Na palubě bitevní lodi Missouri – podle mateřského státu prezidenta Trumana – byla v Tokijském zálivu podepsána dne 2. září 1945 bezpodmínečná kapitulace Japonska. Za spojeneckou stranu dokument podepsali představitelé vrchního velení SSSR, USA, Velké Británie, Číny, Francie, Nizozemí, Austrálie, Kanady a Nového Zélandu. Druhá světová válka skončila.



Ue – nahoru
nahoru