KALIGRAFIE

Historie šodó – Až do první poloviny tohoto století se čínské, japonské a korejské
znaky psaly skoro výlučně štětcem. Díky tomu si kaligrafie (šodó) zachovala svůj význam a ještě
dnes se znaky tradičně štětcem píší. Hlavním důvodem jsou jemné detaily, perem či tužkou
nenapodobitelné.
Různých kaligrafických stylů existuje velké množství, ovšem základních je pět. První dva, tenšo a
reišo, napodobují způsoby psaní znaků v minulosti. Moderní a nejčastěji používané styly jsou kaišo,
gjóšo a sóšo. Jen velice málo japonců je schopno přečíst znaky nakreslené v abstraktním
stylu sóšo.
Techniky šodó – Po opatření nezbytného materiálu a nástrojů – štětce
fude, třecího kamene suzuri, tyčinky třecí tuše sumi a papíru waši,
nastává stejné úsilí jako v případě všech disciplín bojových umění – neúnavné opakování stejných
pohybů. List papíru se stává vaším dódžó, důležitá je správná pozice těla, dýchání v harmonii s
pohybem a naprostá koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby musí vycházet z boků, nikdy nejsou prováděny
pouhým pohybem zápěstí...

Tenšo symbolizuje styl prvních znaků rytých do kostí a do bronzových předmětů. Je stylem nejstarším a obrazově nejbližším původní myšlence. Používá se hlavně na pečetě nebo razítka.

Reišo reprodukuje styl psaní předchůdcem dnešního štětce – kouskem seříznutého bambusu. Čáry jsou slavnostní, protažené.

Kaišo vykresluje všechny charakteristické prvky znaku čárku po čárce, aniž by tyto prvky spojoval. V šodó jde o stadium kógeiko.

Gjóšo tzv. tekutý styl. Charakteristické prvky znaku spojuje a zjednodušuje. Tahy jsou spojené, plynulé a je jich méně. Jde o stadium džijúgeiko.

Sóšo tzv. trávový styl. Vykresluje pouze základní prvky, extrakt znaku, a tím dovádí zjednodušení až do extrému. Z tahů štětce vysvítá jen esence znaku. Jde o stadium abstraktní, blízké mistrovství.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |