BUDDHISMUS

Katana

 

Buddhismus na hoře Hiei

Prvním vědomě přejatým prvkem kontinentální civilizace se v Japonsku stal buddhismus. Původně vznikl v Indii, postupně pronikl do celé jižní a jihovýchodní Asie a podél Himálaje také severně do Číny, Koreje a Japonska. Učení buddhismu se rozdělilo na dva hlavní proudy. Mahájána a hínajána. Hínajána bývá jindy nazývána théraváda - učení starších řádu. Ta je rozšířena na Cejlonu, v Barmě, v Thajsku a Kambodži, zatímco v Číně, Koreji a Japonsku se buddhismus vyvinul ve směr mahájána.

Socha Buddhy v Kamakuře

Přitažlivost buddhismu pro japonce spočívala převážně pro obraz Buddhy jako magického ochránce, s větší mocí než jakou měla šintoistická božstva, a to jak pro stát, tak pro jednotlivé rody, které začaly budovat rodové ochranné chrámy a kláštery. Současně tvořila pro japonce důležitou součást náboženské aktivity jednotlivá umění, vztahující se k buddhismu. Dokonce pro ně bylo snažší osvojení těchto umění než proniknutí do filozofických idejí nebo náboženských představ, neboť mimo jiné museli překonávat obtížnou jazykovou bariéru. Jednalo se zejména o architekturu, techniky odlévání bronzu, stavbu mostů a pod.

Kinkakudži – Zlatý pavilon

Zpočátku se buddhismus soustředil v hlavním městě a byl přijat pouze vládnoucí vrstvou. Během 8. a 9. století se však začal šířit po celé zemi a jeho vliv postupně zasáhl celou společnost. Nová víra s sebou přinášela představy o posmrtném životě a nové etické normy dobročinnosti a služby bližnímu. Vlivu buddhismu lze připsat ústup pohřbů do hrobek po 7. století a rozšíření pohřbívání žehem. Příznivý vliv buddhistického zákazu zabíjet živé tvory se patrně projevil i v zmírnění válečných krutostí a šířícími se předsudky vůči pojídání masa, nikoli však ryb.

Zahrada chrámu Kinkakudži

Na počátku 9. století vznikly dvě významné sekty, jejichž úspěch lze do jisté míry vysvětlit snahou dvora vytvořit protiváhu mocným klášterům starých sekt, které vyrostly okolo Nary. Hlubší příčinou se ale zdá být větší přitažlivost nových směrů v porovnání s relativní složitostí staroindických filozofických představ. Oba nové směry přinesly do Japonska mniši, kteří roku 804 odcestovali do Číny s oficiálním poselstvem.

Dnešní buddhismus

První z nich, Kúkai, posmrtným jménem Kóbó daiši (774 - 835) se vrátil roku 806 a přivezl s sebou učení Šingon (pravdivé slovo). Důraz tato sekta kladla na zaklínadla, magické formulky, obřady a mše za mrtvé. Složitá ikonografie soch a maleb božstev a propracované mandaly významně ovlivnily sakrální umění své doby.

Dnešní buddhismus

Druhý významný mnich Saičó, posmrtným jménem Dengjó daiši, se do Japonska vrátil roku 805 s učením Tendai (základ, na němž spočívají nebesa). Jeho eklekticismus (mechanické slučování tezí různých názorových systémů, které nemohou být bez rozporů sjednoceny v jedno učení) a roztřídění navzájem si odporujících doktrín na rozdílné úrovně pravd, z nichž každá je platná svým zvláštním způsobem, byly typické pro mahájánový buddhismus.

Buddhismus měl za sebou několikasetletou pouť Asií. Mnohokrát za tu dobu prokázal mimořádnou schopnost adaptace a pohlcování konkurenčních nábožentví, s nimiž přišel do styku. Šintoistická božstva a kulty mohly být přizpůsobeny buddhismu jakožto podřízené místní projevy buddhistických božstev nebo principů. Dokonce sama bohyně slunce Amaterasu Ómikami byla prohlášena za vtělení buddhy Vairóčany, jehož japonské alternativní jméno Dainiči (Velké slunce) tuto koncepci podporovalo. Došlo i k opačnému pokusu prohlašovat šintoismus za jediný zdroj všech ostatních učení buddhismu, avšak příliš se neujal. Rostoucí podřízenost šintoistických kultů buddhismu byla pod názvem dvojí šintoismus (rjóbu šintó) systematicky propracována mnichy sekty Šingon ve 12. století. Z tohoto područí se šintoismus definitivně vymanil až ve století devatenáctém.

Zen buddhismus Zen buddhismus Zen buddhismus Zen buddhismus




Ue – nahoru
nahoru