OBDOBÍ EDO /TOKUGAWA/ (1603 - 1867)

Katana

 

Čawan z období Edo.

V roce 1603, tři roky po bitvě u Sekigahary, byl Ijeasu Tokugawa císařem jmenován šógunem a formálně založil nový šógunát. Na rozdíl od Nobunagy  Hidejošiho, kteří přijímaly oficiální pocty u dvora a užívali nejvyšších postů císařských regentů jako zdroje politického uznání, Tokugawa získal nejvyšší posty uvnitř vojenského řádu a užíval úřadu šóguna za účelem založit vojenskou vládu nezávisle na dvoru.

Titulu šóguna se Ijeasu vzdal již o dva roky později ve prospěch svého syna. Takto založil dynastický precedens, podle kterého měl být úřad předáván potomkům z rodu Tokugawa.

Tokugawský šógunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Po většinu svých dějin byl autoritativním centralizovaným feudálním státem. Pouze v pozdějším období Tokugawa docházelo k jisté decentralizaci moci s tím, jak slábla ústřední vláda šógunátu a někteří vlivní daimjóové se stávali nezávislejšími.

Šógunát vyžadoval dvě prvořadé povinnosti. Jednou byla pravidelná přítomnost u šógunátního dvora v Edu (sankin kótai). Druhou byla vojenská služba. Sankin kótai vznikl ze systému rukojmí v době válek. Ijeasu Tokugawa si silně uvědomoval svou šógunskou důstojnost i nutnost omezit moc daimjóů. Toho mohlo být dosaženo držením rukojmí a jejich pravidelným pobytem v Edu. Šógunát přikazoval každému daimjóovi zanechat svou ženu a děti v Edu a zavazoval daimjóy střídat svá sídla každý druhý rok mezi Edem a svým sídlem. Daimjó takto musel vydávat ohromné sumy za dvojí živobytí v Edu a na panství. Výsledkem bylo finanční vyčerpání daimjóů, což bylo úmyslným plánem šógunátu.

Šógunát byl oprávněn také propouštět daimjóy z úřadu, podle libosti je přesídlovat na jiná panství, nebo částečně či úplně zabavovat jejich panství. Dá se říci že daimjóům byla šógunátem pouze svěřena vláda nad pozemky a obyvateli daných panství. Touto politikou zbavení práv a přesídlování šógunát povyšoval dlouhodobě loajální tokugawské vazaly na statut daimjóů. Šógunát umísťoval tyto dědičné fudai daimjó do Eda a do oblastí, které byly z vojenského a ekonomického hlediska klíčové. Současně omezil šógunát počet tozama daimjó, kteří kapitulovali v bitvě u Sekigahary. Byli přesídleni do okrajových oblastí a od spojenců byli odděleni šikovným umístěním fudai daimjó na sousedních panství. Výsledkem těchto změn byla výrazně stabilní mocenská struktura, tzv. systém bakuhan.

Kosode z období Edo.

Zatímco někteří šógunové určovali politiku, nebo její základní rysy, samotné šógunátní úřady byly řízeny těmi daimjóy, kterým Tokugawové nejvíce věřili, takzvanými fudai daimjó, a členy družiny z rodu Tokugawa. Mezi nejdůležitější pilíře šógunátní politiky patřila politika nakloněná císařskému dvoru a náboženskému řádu. Ovšem historickou skutečností bylo, že šógun byl vládcem říše a císař pouhým kulturním symbolem a jednotlivým náboženským sektám vydával šógunát nařízení, kterými měl nad chrámy kontrolu.

První zákaz křesťanství byl vydán Hidejošim v roce 1587, ale byl jen formální a počet obrácených na víru neustále rostl. V roce 1616 však šógunát opět křesťanství zakázal a pronásledoval katolictví v Japonsku, což vedlo k mnoha mučednickým obětem. Pro zákaz byla celá řada důvodů, mezi něž patřilo například neuznávání šógunátu jako absolutní autority, že zájem o křesťanství mohl sloužit jako spojenectví s nepřátelskými daimjóy a svou roli hrála i představa možného ekonomického zásahu evropských mocností. Katolictví bylo postaveno mimo zákon, byl omezen zahraniční obchod, byly zakázány japonské námořní cesty a konečně v roce 1639 byla zavedena skutečná izolace ve vztahu k Západu.

Přestože byl tokugawský šógunát mocnou institucí, nebyl imunní vůči změnám. Prvním hlavním problémem byla rostoucí nespokojenost samurajů bez pána (rónin), kteří byli vyhnáni z domácího prostředí, když byli jejich pánové zbaveni práv. Po odhalení spiknutí Šósecua Juiho (1605 – 1651) a dalších róninů začal na jejich problémy šógunát účinněji reagovat a uplatňoval pružnější politiku.

Důraz Tokugawů na stabilitu dynastie otevřel prostor svobodnému obchodu a obchodu se zámořím. Následníci Ijeasu Tokugawy se v zájmu stability a vymýcení křesťanství nejprve pokoušeli oddělit obchod od křesťanství a poté nastálo zakázali obchod a styky se Západem. Kolem roku 1640 se Japonsko začalo obchodně uzavírat. Zámořské výpravy byly zakázány, portugalská a španělská plavidla vyhnána. Po zbytek období Tokugawa byli pouze Nizozemci ponecháni na malém ostrůvku Dedžima v Nagasackém zálivu, jakožto zástupci evropského obchodního společenství. Japonsko také obchodovalo s Čínou a Koreou, ale tento obchod byl omezen pouze na Cušimu a Nagasaki, kde byla soustředěna rozsáhlá komunita čínských obchodníků. Kromě těchto kontaktů vycházel veškerý ekonomický růst pouze z domácích zdrojů.

Tokugawský režim byl instinktivně zemědělský. Důležití byli samurajové a rolníci, kteří je živili, nikoliv obchodníci. Tokugawští šógunové rozdělili japonskou společnost do čtyř dědičných sociálních skupin: samurajů, rolníků, řemeslníků a obchodníků, pod nimiž se nacházeli eta (vyděděnci) a hinin (nelidé). Na sňatky mezi jednotlivými skupinami se hledělo s nelibostí. Tvorba takto tvrdě hierarchizované společnosti nepřispívala k mobilitě a obchodní a tržní svobodě, přesto byl viditelný růst městského a venkovského hospodářství, který byl podnícen dlouhodobým mírem, vzrůstající městskou poptávkou a rostoucím počtem obyvatel.

Přestože byli rolníci řazeni hned za samuraje, chtěli daimjóové a šógunát přirozeně získat na daních co nejvíce. Někteří daimjóové a šógunátní úředníci vymáhali příliš velké částky, a tak doháněli rolníky k protestům nebo útěkům z panství. Někteří úspěšní vesničané investovali své peníze do zemědělského obchodu a průmyslu, zapojovali se do půjčování peněz. Díky šířícím se ekonomickým rozdílům se ve vesnicích šířilo napětí. Velké venkovské protesty v době hladomoru dosáhly 25–ti do roka. Povstání byla často vedena stařešinou vesnice a byla namířena proti úředníkům panství a šógunátním výběrčím daní. Jelikož rolníci nebyli ozbrojeni, byla jejich povstání rychle potlačena. Některým požadavkům bylo vyhověno, ale vůdci povstání byli popraveni. Rolnická povstání byla protestním hnutím za ekonomická zlepšení, nikoli revolucí, která by popírala tokugawské sociální uspořádání.

Kosode z období Edo

Samurajové se nacházeli na nejvyšším stupínku tokugawské společnosti. Stejně jako vládci a úředníci žili z práce druhých. Přestože byli pány společnosti, jejich ekonomické postavení bylo méně záviděníhodné. Byli odděleni od půdy, žili jako vazalové z přidělených dávek v posádkových městech. Byli zbaveni příležitosti zemědělské činnosti. Na druhé straně jim bylo zakázáno zabývat se obchodem, na který se pohlíželo jako na činnost podvracející správný životní styl vojáka a stabilní sociální hierarchii, jelikož některým by se dařilo a jiným ne. Od samurajů se očekávalo, že budou žít ze svých přídělů, nebudou potřebovat více peněz – spíše jimi budou pohrdat. Vše, co jejich domácnosti potřebovaly, si měly sami vyrobit nebo vyměnit za rýži. Ze samurajů se stávali úředníci a funkcionáři, věnovali se více literárnímu umění, než umění válčit.

Od roku 1700 začal šógunátní rozpočet vykazovat schodek. Přibližně po celé další století se šógunát v reformách snažil bez většího úspěchu zbavit nepřetržité krize státní pokladny vynucenými půjčkami a devalvací měny. Dokonce i šógunát se stal těžce závislým na finančních službách obchodníků, jejich půjčkách a zásobách. Různé reformy šógunátu byly namířeny na zmírnění situace zbídačených samurajů, ale jen výjimečně se dotkly jádra problému. Ke konci období se několika panstvím, zvláště Sacuma a Čóšú, podařilo vybřednout z kruhu nesolventnosti tím, že vyvinula speciální výrobky, popřela své dluhy a přeorganizovala své finance. Jejich relativní solventnost je přivedla k silnějším pozicím při ohrožení šógunátu v 60. letech 19. století. V době krize v 60. letech 19. století sáhli samurajové opět po meči, tentokrát ve službě císaři a národu, aby proklestili cestu novému začátku pro Japonsko. Navyklí na disciplínu, ochotni snášet utrpení, gramotní a vědomí si podstaty moci představovali samurajové silnou vůdčí sílu malé země čelící nebezpečí ze zahraničí a domácí nestabilitě.

V červenci roku 1853 přistála v Tokijském zálivu flotila amerického komodora Matthewa C. Perryho a Edo bylo nuceno pod hrozbou jeho dělových hlavní přijmout americké ultimátum. V roce 1854 podepsal šógun smlouvu povolující americkým plavidlům kotvit ve dvou japonských přístavech a provozovat i obchodní trnsakce. V následujících dvou letech uzavřelo Edo podobné smlouvy i s Velkou Británií, Ruskem, Holandskem a Francií. Cizinci si pak vynutili právo usazovat se v pěti přístavech i v obou největších městech – Edu a Ósace. Japonsko se tak znovu dostalo do styku se světem, který podemílal základy nevyhovujícího feudálního řádu.

Vzrůstající vlna nacionalismu se obrátila proti šógunovi a "bílým barbarům", které vpustil do země. Císařský dvůr nyní viděl příležitost k návratu k moci a vystoupil proti ponižujícím smlouvám, jež uzavřel šógun s cizinci, čímž si získal novou popularitu. Od konce 50. let proudili samurajové ze Sacumy a Čóšú do Kjóta s úmyslem svrhnout tokugawskou vládu a obnovit císařovu autoritu. V listopadu roku 1867 šógun Jošinobu rezignoval.

Podle knihy: "Winkelhöferová, V., Boháčková, L.: Vějíř a meč, Panorama, 1987"


PageRank ukazatel

Ue – nahoru
nahoru