KULTURA MOHYL KOFUN

Katana

 

Haniwa kultury Kofun

Soudí se, že Japonci vytvořily jednotný stát a zformovali se v národ mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu v oblasti Kinai, rozprostírající se na jih od jezera Biwa, v Narské kotlině a Ósacké nížině. Koncem 4. století se zde upevnil svazek kmenů – formující se počátky státu Jamato (z jap. Brána hor). V 5. století byly znaky nahrazeny jinými se stejným čtením – Velká harmonie. V 7. století opět nahrazeny – Země, kde vychází slunce. Japonské čtení je Jamato, sinojaponské Nihon, Nippon. Tato doba se kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. do konce 7. století. Mohyly kofun, kterých bylo objeveno přes dva tisíce, jsou nejbohatším zdrojem informací o sociálním a politickém životě i o materiální kultuře protohistorického Japonska.

Tvar hrobky připomíná klíčovou dírku. Dai sen.

Mnohé svědčí pro to, že zvyk budovat významným jedincům hrobky byl do Japonska přenesen z kontinentu, z Číny nebo z Koreje. První hrobky pocházejí z konce 3. stol., mají kruhový půdorys a využívají pahorků či terénních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek a byly zahrnuty zeminou či zakryty balvany. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny 4. stol., kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky, které mají půdorys podobný klíčové dírce. Jejich délka se pohybuje od 100 do 475 metrů. Stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství stavebních sil a existencí promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem.

Mohyla Kofun

Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů a v jejích prostorách bylo umístěno 20 000 hliněných pohřebních sošek. Druhý největší kofun měří 418 metrů. Je to hrobka císaře Ódžina. O osobách pohřbených v největších mohylách je možno předpokládat, že to nebyli pouze vladaři místního významu, nýbrž vládci, kteří měli pod kontrolou i okolní oblasti.

Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. stol., poté snaha o gigantičnost postupně slábla. V 6. a 7. stol. se pro vlastní pohřební kobku začaly používat kamenné tunely či jeskynní horizontální hrobky,  některých místech hloubené do skalních stěn v celých skupinách.

Haniwa Haniwa

Mezi nejpozoruhodnější hrobky patří ty, jež jsou vyzdobeny malbami nebo rytými ornamenty. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. stol. a byly objeveny v kjúšúských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory a abstraktními motivy. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou zachyceny mužské i ženské postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Pozoruhodné jsou také malby v hrobce Takehara v prefektuře Fukuoka, kde jsou lidské postavy, obřadní vějíře, čluny, vlny a zvířata zakomponovány do jednotného výjevu, namalovaného v černé a červené barvě na skalní stěně.

Hruška meče

K nálezům v mohylách patří především pohřební hliněné sošky, obřadní nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně a šperky. V hrobkách byly také nalezeny vázy, jejichž tvary a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky Jajoi, ale jejich řemeslná úroveň je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na kruhu a vypalovaly se na mnohem vyšší stupeň tvrdosti.

Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapíchán velký počet dutých hliněných sošek haniwa. Ty představují lidské postavy pravidelných oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata. Některé nesou stopy polychromie. Všechny lidské sošky mají oděvy, zbraně a šperky obvyklé na asijském kontinentu. Nejstarší haniwa pochází ze 3. století. Mají válcovitý tvar a byly uspořádány do kruhu kolem hrobky a na svažujícím se úbočí mohyl. Zřejmě byly jednak pohřebními obětinami a jednak měly zabraňovat sesouvání půdy.

Haniwa

Od druhé pol. 5. století se mezi uloženými předměty začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Existuje teorie, podle níž rod vládnoucí zemi Jamato, o kterém se předpokládá, že sjednotil jednotlivé kmenové státečky a postavil se do jejich čela, pocházel z lidu tzv. jezdců na koni – kiba. Tito jezdci přišli přes Korejský poloostrov, podřídili si místní náčelníky a po ovládnutí středojaponského kraje Jamato se stali japonskou vládnoucí vrstvou. Tito jezdci jsou dáváni do souvislostí s mandžuským kmenem Pujo, který mohl být také vládnoucí vrstvou korejského království Pekče.

Ve větší míře se vyskytovala výroba železných předmětů. Rychle byl zatlačen bronz, který se nikdy příliš neujal.

Podle knihy: "Winkelhöferová, V., Boháčková, L.: Vějíř a meč, Panorama, 1987"


Ue – nahoru
nahoru